Volby 2018 do Zast.obcí a Senátu - informace

Datum konání voleb do ZO a Senátu Parlamentu:
5.10 a 6.10.2018
případné II. kolo voleb do senátu 12 a 13.10.2018

- Výsledky voleb do zastupitelstva

- výsledky voleb Senát II. kolo Rovensko p.Tr.

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6

Infokanál města

Veřejné zakázky

Portál pro vhodné uveřejnění veřejných zakázek

Místo, kde si lidé pomáhají

OdKomunity

Statistické údaje

Okres: Semily
Kraj: Liberecký
Katastrální výměra: 1277 ha
Počet obyvatel: 1255
Počet částí: 6

Nadmořská výška

306 m n. m.

Navigace

Obsah

Zveřejněno s povolením autora

Byli jsme a budem

Pár vzpomínek na mládí a trochu přirovnání s přítomností.

Zapsal Vratislav Kůtek – podzim 2000

OBSAH

 Dědovy paměti

   Hostince v Rovensku pod Troskami za mého mládí

   Taneční zábavy

   Sport a hry – zábava dětí a mládeže

   Rovenské spolky

   Politické strany

   Rok v městečku

   Voda

   Ulice – cesty – cestičky

   Železnice

   Jak se bydlelo a žilo

   Okupace – válka

   Události a vzpomínky, které nebyly zachyceny v jednotlivých kapitolách

   Co bylo v Rovensku za mého mládí 1940 a co je letos 2000

 Soupis obchodníků a řemeslníků

   V období let 1930 až 1945 – podle ulic

   Krátký pohled na současnost a poslední léta

 

Nezapomínejme na minulost (Rovenska), žijme a pracujme pro (jeho) lepší budoucnost.

 Dědovy paměti

Několik pohledů na léta l930 až 1945, to jest na dobu mého mládí a dospívání, a na léta, kdy se žilo v Rovensku poněkud jinak, než dnes. (Píše se rok 2000 – léto) . Možná, že některé údaje budou příliš osobní, málo objektivní, ale poznamenávám události tak, jak se mě jevily a jak na ně vzpomínám. Městečko žilo klidným životem, nebylo zde vyloženě bohatých občanů ani žebráků. Jistěže tady byly poměrně velké sociální rozdíly, ale všichni obyvatelé si nějakým způsobem mohli vydělat na živobytí. Bylo tady velmi mnoho živnostníků, obchodníků a řemeslníků. V mnoha domcích vrčel verštat brusičů skla i českých granátů. Žili tady dělníci zaměstnaní v cihelně, v mlékárně, v menších podnicích i dělníci pro příležitostnou práci. Veškerá pole kolem městečka byla pečlivě ošetřována celou řadou menších či větších rolníků. Pěstovala se hospodářská zvířata, krávy, koně, prasata a i v menších chaloupkách mekala v chlívku koza. Ceny v obchodech se z dnešního hlediska zdají být velmi nízké, ale často si někteří obyvatelé nemohli všechno koupit. Pro zajímavost uvedu pár cen, které si pamatuji. Vuřt (dnes se tomu říká špekáček) stál 1 korunu, houska 20 haléřů, pivo 80 haléřů, později jeho cena stoupla na l,40 Kč, litr mléka ve válce se prodával za 2,l0 Kč, košile byla ke koupi asi za 40 korun, boty v baťovně od Kč 40 výše. Lidé, na příklad rolníci, i když byli ve svých hospodářstvích zaměstnáni od slunka východu do slunka západu, si dokázali vyšetřit trochu volna pro různé spolky, jichž byla v Rovensku celá řada, vyšetřili si trochu času na procházku i na návštěvu hospody. Nebyla ještě tak rozšířená technika, která by člověka přikovala na židli před obrazovku televize. Elektrifikace městečka byla ke konci dvacátých let dokončena a pomalu se začala objevovat první radia. Telefonizace byla v plenkách, ve třicátých letech bylo jen pár uživatelů telefonu, spojení pro širší veřejnost bylo možné z pošty. Fungoval telegraf. Aut pro osobní potřebu bylo jen několik, pokud se pamatuji snad první osobní auto měl Dr. A. Krus, potom pan O. Zikmund, pan L. Brož a prof. G. Náhlovský.

 Hostince v Rovensku pod Troskami za mého mládí

Na náměstí nejznámější a nejstarší byl hostinec U ČESKÉ KORUNY. Stál na rohu náměstí a Čechovy ulice. Typická dřevěná budova s přístavky do dvora, kde byly hostinské pokoje a turistická noclehárna. Hostinský byl pan Holán. U České koruny pobýval na letním bytě v roce 1891 básník Svatopluk Čech. Hostinec byl v roce 1974 zbourán při výstavbě nákupního střediska Jednota. Další hospodou na náměstí byl HOTEL STUDNIČKA. Neměl velkou klientelu. V prvním poschodí hotelu byl sál, kde se pořádaly příležitostné akce, jako na příklad loutková divadla. Pan Studnička byl ruský legionář a říkalo se, že hotel je legionářský. Třetí hospoda na náměstí byla V RADNICI, kde šenkoval pan Josef Dědeček. Hostinská místnost byla jenom jedna a to výčep. Sousední velký lokál zpravidla nesloužil pro hostinec a byl používán jen pro zvláštní příležitosti, pro výstavy a jako předsálí plesů.

Z náměstí k jihu vede ulice Čechova. Na úpatí ulice, asi l50 metrů od náměstí, byl hostinec U KARLA IV., hostinský Josef Kůtek. Dům byl postaven v roce l901 a měl několik pokojů pro hosty. V roce 1962 byl v rámci socializace živností úředně odňat dědicům pana Kůtka a přešel do majetku Jednoty Jilemnice. Asi v roce l970 byly v domě provedeny větší stavební úpravy. V prosinci 1982 nacouval na dům po poruše brzd velký nákladní automobil Tatra a narušil roh domu. Poškození po havárii se neopravilo, teprve po roce ONV vystavil Demoliční rozhodnutí a hostinec i s přilehlou hospodářskou budovou byl v dubnu 1984 srovnán se zemí, zlikvidován. V roce 1994 byla rodině Kůtkových v rámci restituce vyplacena finanční náhrada.

Poblíž nádraží byl HOTEL PRAHA. Měl větší počet hostinských pokojů pro letní hosty. Hostinským zde byl pan Chaloupka. Ve válce dům již nesloužil jako hotel, fungoval jako závodní jídelna. Dům později převzalo město a upravilo ho pro byty.

Na rozhraní ulic Komenského a Palackého byl hostinec NA ROHU, kde byl hostinským pan Štrojsa.

Asi o 150 metrů dále v ulici Palackého (dnes Revoluční) byl hostinec V LIPÁCH, hostinský pan Kasan, po něm pan Plamínek. V zahradě hostince byl dosti navštěvovaný kuželník.

Na Týně byly hostince dva. V prvním hostinci šenkoval pivo pan Drahoňovský, o dvacet metrů dále byl málo navštěvovaný hostinec u Růtů.

Mimo hlavní ulici byl hostinec na Příhoně (Matouškova ulice) U LIŠKŮ. Měl poměrně širokou klientelu, protože ostatní hospody byly dosti daleko.

Ve svém soupise jsem se zmínil o hospodách, na které se pamatuji ze svého mládí. Vím však, že kolem dvacátého roku byla ještě hospoda na Tábůrku (Jiráskova ulice), kde bydlí rodina Cíferských. V Riegrově ulici počátkem dvacátých let byla v domě č. p. 279 (vedle domu pana Podolky) hospoda a řeznictví, domek byl zrušen.

Pokud se pamatuji, rovenské hostince kupovaly pivo z pivovaru hostinských Malý Rohozec. Všechno pivo, které dodal pivovar do hostince, podléhalo dávce. Podle dodacích listů, které hostinský Městskému úřadu musel předložit, tajemník vypočetl výši dávky a ta musela být ihned zaplacena. Spotřebitelská cena piva byla velmi nízká, půllitr se prodával za 80 haléřů, později stoupla cena na Kč l,40. Z ostatních alkoholických nápojů se hodně prodávala bílá kořalka, která se kupovala na větší odměrky, budˇ čtvrťák a nebo menší osminka (rozumí se litru) . Do malých odměrek se prodávaly různé druhy lihovin, na příklad rum, brandy, žaludeční Klášterní tajemství, punč s rumem a podobně. Víno se ve třicátých letech prodávalo velmi zřídka. Oběd bylo možno koupit jen v některých hostincích: U České koruny, U Karla IV, v hotelu Praha, u Studničků. Jinde se nabízely jen uzeniny, někde z vlastní výroby. Při hostinci bylo řeznictví u Štrojsů, na Týně u Drahoňovských a u Růtů. Ráno se otevíralo podle potřeby, průměrně kolem osmi hodin. Zavíralo se podle toho, jací byli hosté a jaký byl obchod. Nejpozději se však muselo zavřít v půlnoci, protože byla stanovena policejní hodina ve 24 hodin. Dodržování policejní hodiny kontroloval buď obecní strážník anebo četník. O překročení policejní hodiny muselo být včas s předstihem požádáno. Nepovolené překročení bylo pokutováno.

Hosté velmi často hráli karty. Nejoblíbenější hrou byl mariáš různého druhu: ve třech, ve čtyřech, licitovaný, křížový, pauzírovaný. Dále se hrály filky, bulka a jiné hry. Tyto hry se hrály za malé peníze. Někdy však se ukázalo na stole více peněz, když se hrálo oko, ferbl, capáry. Hazardní hry nebyly však časté. Nejvíce karbaníků se obyčejně sešlo v neděli odpoledne. Výjimečně se hrála kanasta, žolíky a jiné hry, na příklad dudák.

Pro konsumaci má být pivo vychlazeno na 7 až l0 stupňů C. Ve dvacátých a třicátých letech nebylo ještě nikde v hostincích instalováno elektroautomatické chladící zařízení a proto muselo být pivo chlazeno ledem. Také v inzerátech ještě z roku 1938 často čteme upozornění, že se čepuje “pivo od ledu”. Každá hospoda měla lednici, ve které se skladoval led od zimy až do pozdního léta. U nás v hostinci u Kůtků byla lednice, do které se muselo v zimě navést asi 75 kubických metrů ledu. Lednice měla podle původních plánů z roku l901 rozměry 4 x 2,5 x 9,4 m. Měla stěny tlusté 95 cm, v nichž byly z důvodů tepelně isolačních vzduchové prostory. Nad klenutým stropem byla isolační vrstva pilin, v poslední době vrstva čedičové vaty. V podlaze byl kanálek, kterým se odváděla voda z tajícího ledu. Led se navážel do lednice v zimě, u nás ze zahrady z našeho rybníčka, do České koruny se vozil led z plovárny. Ledování bylo za mrazivého dne velmi obtížná práce. Sekal se led silný asi 12 až 15 centimetrů, i silnější, na tabule tak velké, aby se mohly vytáhnout z vody. Pro přepravu se podle potřeby ještě kry zmenšily tak, aby se uzvedly při vkládání do lednice. U nás jsme měli pro dopravu ledu od rybníčka až k lednici úzkokolejnou trať, po které byl tlačen několika pracovníky jeden vozík. V zimě byla do lednice vybourána dvě okna, kterými se led házel dovnitř. Tam byli dva nebo tři muži, kteří menší či větší kry rozbíjeli dřevěnými palicemi na ledovou drť, která se do léta spojila v jednu velikou masu. Po naplnění lednice byla okna zaplněná slámou a opět zazděna. Do lednice bylo možno vstoupit otvorem ze sklepa a v létě odseknout potřebné množství ledu pro chlazení piva. Pivní trubky byly stočeny do spirály, která byla uložena v jakési bedně do níž byla vložena ledová drť.

 Taneční zábavy

Když mě bylo asi patnáct let, navštěvoval jsem Školu tance a společenské výchovy. Do tanečních jsem jezdil do Turnova, tančit jsem se učil na sále Střelnice. Po krátké “praksi” jsem mohl navštěvovat taneční zábavy v našem městečku a jeho nejbližším okolí.

Sál rovenské radnice byl ve třicátých letech využíván k tanci velmi často. Celá řada rovenských spolků se střídala jako pořadatelé tanečních zábav. Počátkem každého roku to byly plesy. Pořadatelé se předháněli ve výzdobě sálu, fantazii se meze nekladly a dekorace bývaly pracné a většinou líbivé. I když nebylo mezi lidmi příliš peněz, plesy byly konány každý týden. Po skončení plesové sezóny byly pořádány taneční zábavy při jakékoliv příležitosti. Na jaře se vždy pořádala Josefská zábava na počest všech Josefů. Za krátký čas to byla taneční zábava velikonoční – pomlázková. V květnu jistě nechyběla zábava májová. Po několik let byl v polovině školních prázdnin rovenskými studenty uspořádán Studentský věneček. Na podzim se vždy tančilo o rovenské pouti, která byla na den Svatého Václava. Počátkem prosince nemohla nikdy chybět Mikulášská, které obyčejně předcházela Sokolská akademie, věnovaná hlavně dětem, protože Mikuláš jim přinášel dárečky. A na konci roku byla oslava Silvestra spojená s nějakým kabaretem. V letních měsících, na příklad v roce 1941, byly v rovenské radnici pořádány tanečním mistrem panem Víškem z Turnova taneční hodiny, ukončené věnečkem. Je tedy zřejmé, že tanečních zábav bylo dosti. Mládeži to samozřejmě nemohlo stačit.

V Rovensku víkendové odpolední čaje nebyly pořádány a kdo chtěl tančit, ten si našel taneční zábavu v některém vesnickém sále. Tehdy byl taneční sál skutečně v každé vesnici. Nejpopulárnější byly odpolední čaje v Sýkořicích na Hrázi u Zajíců. Rodičové měli sice určité připomínky k této hospodě, ale mládež se tam scházela a bavila. Z vesnických sálů tam byl největší prostor a bylo vždy nabito tancechtivými hosty. Chodilo se tančit i jinam, na příklad do Žernova ke Kubíčkovým. Někdy se vyrazilo i na delší procházku do Veselé. Tam byly dokonce dva sály – u Plamínků a u Brožů. I ve Štěpánovicích byla občas taneční zábava. Tam se mohlo tančit u Kozáků. Ve Ktové byly dokonce taneční sály tři. U Bušků bylo zpravidla zavřeno, ale chodilo se tančit do hospody k Holánovým a nebo k Zeleným. V Újezdě se téměř vždy navštívila poutní taneční zábava (v polovině května), někdy se vyrazilo za tancem až do Libuně. Připomínám, že tančit vždy šla nějaká skupina chlapců a děvčat, individuelní návštěvy tanečních zábav byly výjimkou.

K tanci vždy vyhrávala živá hudba. Velmi populární soubor vedl kapelník Láďa Brodský. Jeho “Melody Boys” dovedli přivést sál do správné nálady. Někdy soubor měl pouze 4 muzikanty (klavír, buben, housle a saxofon pana kapelníka), jindy bylo obsazení daleko bohatší, deset nebo dvanáct hudebníků. Jaký je to ohromný rozdíl v porovnání s dnešními kapelami, vybavenými technikou a výkonnou zvukovou aparaturou. S počátku se hrálo bez mikrofonu a bez zesilovačů. Soubor pana Brodského byl velmi oblíben a na pořadu byly často písně, které přímo vyzývaly ke zpěvu. Pro zlepšení nálady často Láďa Brodský opouštěl soubor a se svým saxofonem chodil mezi tančícími a hrál do ouška. Na pořadu nejčastěji byla polka a valčík, hrálo se však i tango, fox, waltz, foxtrot i swing. Teprve nová doba přinesla řadu nových tanců. Pokud se týče hudby dechové, ta jen velmi málo hrála k tanci při čajích, spíše se presentovala na plesích, na slavnostech a na pohřbech. Dechovou kapelu v Rovensku vedl kapelník pan Mazánek.

Konec naší radosti z tancování byl tehdy, když ve válce začala na frontách prohrávat německá armáda. Německými úřady byl vydán zákaz tance, aby se nemohla česká mládež radovat a tančit, když na frontách umírá německá mládež pro velké Německo. Tak nám to bylo zdůvodňováno. Přes zákaz se stejně občas našlo místo, kde jsme si mohli zatancovat.

 Sport a hry – zábava dětí a mládeže

Hned na konci zimy, jakmile slezl sníh, už koukali kluci kdy budou moci hrát kuličky. Země byla ještě studená a prsty zábly, ale už se začínalo cvrkat. Sešlo se pár kluků, našlo se vhodné místo, nejlépe nějaký příhodný chodník (hodně chodníků bylo hliněných) a už někdo, kdo měl poněkud tvrdší podpatek na botě, zatočil patou a vykroužil důlek. Hrany důlku se urovnaly prsty a kolem důlku se místo pečlivě očistilo, aby kuličky neměly žádnou překážku, stanovila se čára, odkud se bude házet a už se mohlo hrát. Muselo se určit, jaký bude způsob hry a s kolika kuličkami se bude házet na důlek. Mohlo se hrát na docvrkávání. Začínal ten, kdo měl kuličku hozenou nejblíže důlku. Při tomto systému byly dvě možnosti, buďto hráč si vzal kuličky, které se mu podařilo dostat do důlku a nebo se hrálo tak, že sebral všechny kuličky ten, který dopravil do důlku poslední kuličku. To bylo taktizování u hráčů, kteří byli na řadě těsně před skončením hry! Jiný systém hry spočíval v tom, že se stanovilo kolik musí být vhozeno kuliček do důlku. Na příklad hráli tři hráči, každý vložil do hry čtyři kuličky a bylo stanoveno, že se musí do důlku vhodit z celkového počtu dvanácti kuliček jen čtyři. Při hraní bylo vždy dosti dohadování, povzbuzování a křiku a žádný majitel domu nebyl rád, když se na jeho chodníku hrálo. Proto velmi často důlky zničil, zahladil – ale kluci další den důlky obnovili. Jakmile se na jaře oteplilo, přestaly se kuličky brzy hrát a hned se našla jiná zábava nebo jiný sport.

Od jara do zimy bylo možno hrát s míčem kopanou. Hrálo se všude, kde bylo trochu volného prostoru. Ve třicátých letech jezdilo ještě velmi málo aut a tak se často hrálo i na silnici nebo i někde na dvoře. Se skutečnou kopanou naše hry měly velmi málo společného, snad jenom to, že se hrálo míčem. Obyčejně se uplatňoval hurá styl, doprovázený značným křikem. Stalo se, že se občas vyrazilo míčem nějaké okno a potom byl na pár dní klid. Jednoho podzimu jsme si zvykli chodit hrát kopanou na louku u Hudských. Majitelce to nebylo vhod a přišla nás vyhánět. Nevím, který rozuma ji tehdy chtěl přesvědčit o tom, že na podzim zadupaná tráva na jaře vyroste silnější a hustší. Můj bratr byl daleko více do kopané zapálený než já. On fandil Spartě, já Slavii a tak jsem měli často diskuse o tom, který klub je lepší, nikdy však nedošlo ke shodě, ale také ne k válce. Bráška chodil trénovat kopanou i na hřiště. Jednoho dne se vrátil domů neobyčejně brzy, měl roztržené nejen trenýrky, ale i kůži na zadku. Vylíčil nám, že na hřišti hrál kopanou i Mazánkův pes a ten nechtěl rozumět tomu, když ho bráška v zápalu hry obral o míč. Pomohl si faulem.

Na silnici se také často hrála menším míčem, třeba starým tenisákem, zaháněná. Dvě menší skupiny se snažily o vítězství, zahnat své soupeře za vymezenou dohodnutou hranici. Naučili jsme se házet míčem dosti daleko, což jsme jednou jako sokolští dorostenci prokázali při závodech v Turnově, když všichni roveňáci házeli daleko přes limit.

Rodičům nebylo právě vhod, když jsme si chodili hrát daleko od domova. Abychom si mohli hrát doma na dvoře, koupila nám babička míč na volejbal, protože se domnívala, že se tak neuběháme jako při kopané a že se budeme více držet doma. Netrvalo to dlouho a některý letní host nám přinesl dárek – síť. Zkoušeli jsme hrát odbíjenou na dvoře, ale velmi brzy jsme rozbili okno a uznali jsme, že dvůr není vhodné hřiště. S míčem a sítí jsme chodili hrát na vhodnější prostory – pod radnici a nebo pod školu, což mělo tu výhodu, že se vždy našlo dostatek hráčů.

Pro potřeby letních hostů tatínek pořídil stůl na ping – pong. Samozřejmě, že jsme i my kluci často využívali možnosti ke hraní. Pro tento sport byl dvůr dosti veliký a bylo vždy dosti zájemců o hru. Občas se uspořádal i malý turnaj.

Maminčin bratr byl v Praze členem puškařského družstva Lověna. Při jedné návštěvě nám přinesl specielně pro nás vyrobenou vzduchovku. To bylo radosti a hned se začalo střílet. Na vrata u stodoly se upevnil terč a zkoušeli jsme, jakou máme mušku, jak se nám podaří umístit střelu do terče. Museli jsme často měnit místo na vratech, protože broky nepěkně poškozovaly prkna. Do zahrady jsme se vzduchovkou nesměli, měli jsme přísně zakázáno střílet po ptácích, i když to byli jenom vrabci. Někdy jsme místo do terčů stříleli do plechovek

Za sport se považuje i pěší chůze, která byla pro mládež i zábavou. Hodně jsme chodili nejen na procházky, ale i na výlety. Český ráj poskytuje mnoho krásných zákoutí, lesů, rybníků, skal, zámků a hradů a to jsme se všechno za našeho mládí snažili navštívit a poznat. Návštěva pouti na Valdštýně či na Hrubé Skále se spojila s prohlídkou hradu a zámku anebo s procházkou mezi skalami. Nelze vypsat všechna místa, kam nás nohy zanesly, když jsme chodili hledat houby kolem Trosek. V létě byly často cílené vycházky k některému rybníku, který nám poskytl možnost se vykoupat a plavat. Nejvíce se navštěvoval Rokytnický rybník, kde jsme vždy plavali přes celý rybník. Někdy jsme si stanovili těžší úkol, plavat kolem rybníka. To bylo namáhavé, protože jsme se museli vyhýbat vodní trávě a rákosí. Na Hrudce byl větší klid a čistší voda. Na Vidláku jsme se jen koupali, tam jsme chodili jako děti v doprovodu dospělých. Krásné koupání a velký prostor pro plavání byl na rybníku Nebákov, kde byla i možnost skákat do vody ze skály nad stavidlem.

Velmi používaným dopravním prostředkem bylo kolo. Všechny pochůzky a nákupy po městě se vyřizovaly na kole. Na kole se jezdilo podle možnosti i do školy. Velmi často se jezdilo k vodě, zvláště ke vzdálenějším rybníkům – Nebákov, Věžák. Na kole jsem vyjížděl na delší výlety, třeba do Prahy (přejet Prahu na kole za našeho mládí nebyl problém) či na Říp, do Harrachova a nebo do Kutné Hory. Jednou jsem přijel ke chrámu Svaté Barbory v Kutné Hoře v době, kdy byli na prohlídce chrámu němečtí důstojníci. Průvodce mě vybídl, že můžu jít s ním a prozradil mi, že Němce provází jakýsi ředitel, který jim pochlebuje, ale že mohou jen tam, kam jde průvodce, protože jen on má klíče. A tak jsem se s tou společností a s průvodcem dostal až na střechu a měl jsem vzácnou možnost obejít po střechové římse celý chrám. Jindy jsem byl takový blázen, že jsem se jel odpoledne vykoupat do Labe v Poděbradech. Často jsem doma nehlásil kam odjíždím, protože určitě by mě rodiče nechtěli na takové dlouhé výlety pustit.

V celé naší oblasti je spousta skal, které nás lákaly, abychom si zkusili, zda by se nám podařilo některou zdolat. Nejbližší skupina skal je na Borách, kde jsme byli stálými hosty a tam jsme také zkoušeli lézt. Jako kluci jsme lezli na menší skalky – na Želvu, na malý a i velký Stolec a na jiné bezejmenné skály. Na Tehníkovy skály byla oblíbená trasa Okýnkem. Jen jednou jsem se odvážil slézt skálu pod Čechovou vyhlídkou. Podařilo se mi to! Když dnes vidím, kudy jsem tehdy lezl, uznávám, že jsem byl nerozuma, že jsem měl štěstí při překonání posledních třech metrů. Na Troskách jsem vylezl na obě věže, na Pannu i na Babu. To nebyl tak obtížný výstup.

Takovéto sporty nám byly umožněny v období teplejšího počasí. V zimě na nás čekaly jiné radovánky na sněhu a na ledu. Sníh začal padat už v listopadu a vydržel až do konce února a někdy ještě déle. Na sněhu jsme mohli sáňkovat. A bylo kde sáňkovat! Na ulicích nebyl téměř žádný provoz aut a těch několik vozidel se dalo uhlídat. Které byly nejvíce vytížené trasy pro sáňkování? Hned naše ulice Čechova nám poskytovala možnost jízdy z náměstí od České koruny až na mostek přes potůček Absolutně bezpečná jízda byla v Růžové ulici, jezdilo se téměř až pod železniční most. Nejrychlejší jízdy nám poskytovalo Boroví. Škoda, že tehdy byla cesta málo upravená a měla hodně kamení, které brzdilo jízdu a sáňky velmi trpěly. Jízda byla dlouhá. Velmi oblíbená dlouhá byla trasa ze Štěpánovického kopce. Tam jezdila, zpravidla večer, vždy větší skupina saní, dvou místných i čtyřmístných, často za velkého jásotu mládeže. Ještě vzpomínám na dvě cesty pro sáňkování – v Rokli, tam se vyjíždělo na silnici kolem Baťovny. Druhá trasa vedla od křížku nad hřbitovem až pod školu. Jistě bylo v městečku více možností jízdy na saních. Uvádím jen ty, na kterých jsem se já vozil.

Velmi oblíbené bylo i lyžování. Kolem Rovenska byla řada možností, kde se mohlo lyžovat. Dnes se nám některá místa zdají málo prudká nebo pro lyžaření příliš malá, ale jako dětem nám terén vyhovoval. Když jsme poněkud vyrostli, našli jsme trasy obtížnější. Praizinkova stráň poskytovala terén jak pro úplné začátečníky, jakási cvičná louka byla na úpatí stráně na Malátově poli, tak i terén pro zdatné lyžaře. Dnes jsou stráně zarostlé stromy a keři a nelze jezdit z hořejší hrany stráně. I v Kotli byly dobré podmínky pro lyžování. Tam byl také v provozu lyžařský můstek. Často jsme na lyžích navštívili Bora, kde jsme jezdili mezi skalkami, říkali jsme na houpačkách, kde jsem také jednou zlomil lyži. Velmi oblíbený lyžařský teren byl za hřbitovem pod Kněžskou strání a na farské louce. Svah pod Šachtou neměl potřebný sklon pro sjezdové lyžování. Občas se jezdilo na lyžích mimo Rovensko. Pěkný výlet býval na Trosky, kde jsme používali prostor vedle Bayerovy chaty jako cvičnou louku. Jednou jsme tam cvičili telemarky. Láďa Lhotáků se otáčel kolem tyčky, na kterou nešťastnou náhodou nalehl a protrhl si kůži nad obočím. Byl mráz a začalo se smrákat a my jsme si museli v jednom domku v Troskovicích vypůjčit obvaz a šátek, abychom alespoň trochu silně krvácející ránu zabalili a uchránili před mrazem. V Rovensku musela být rána ošetřena lékařem. Jezdili jsme i na Tábor, vlakem do Kyjí, kousek na vrcholek pěšky a už se jezdilo. Domů z kopce se jelo vždy na lyžích. Vzpomínám na jednu cestu s bráškou. Vyjeli jsme odpoledne z Tábora za silného mrazu. Brácha navrhl, že bychom se měli trochu ohřát a tak jsme se stavěli na Holenicích v hospodě. A protože byla skutečně zima, bráška mě donutil, abych poprvé v životě vypil skleničku rumu pro zahřátí. Moc mě to nechutnalo. Na Kozákov se jezdilo méně, protože obě cesty, tam i zpět, byly pěší. Za našeho mládí nebyly nikde instalovány lyžařské vleky a výtahy a všechny kopce jsme museli vyšlapat. Na Krkonoše se začalo jezdit autobusem až po válce. Po několik let byly v Rovensku organizovány lyžařské závody v běhu na různě dlouhé trasy.

Roveňáci měli velikou výhodu v tom, že zde měl dílnu kolářskou pan Křelina. Ten se naučil vyrábět lyže a byl je schopen připravit přesně podle přání zákazníka. Vyráběl lyže jasanové, které něco vydržely. S počátku neměly lyže hrany, ať kovové a nebo z umělé hmoty. Ale i takové se časem naučil pan Křelina připevňovat na své výrobky. Kdo si chtěl koupit lyže tovární výroby a skutečně kvalitní, mohl si dojet do Lomnice, kde poradil a vybral vhodné lyže bývalý lyžařský závodník pan Císař. Je zřejmé, že se používaly lyže různé kvality. Délka lyží se doporučovala taková, aby uživatel dosáhl dlaní na špičku postavené lyže. Dnes se používají lyže kratší, lépe se ovládají. Tyčky, které bývaly dlouhé do podpažní jamky, byly velmi často z lísky s velkými sněhovými talíři. Lepší tyčky bývaly bambusové. Dnes užívané tyčky prošly vývojem, jsou zhotovovány z kovu a nebo umělých hmot a jsou opatřeny jen malými talíři.

Saně a sáňky, rohaté i rovné, ba i sáňky pro vožení nemluvňat vyráběl s úspěchem také pan Křelina. V jeho dílně bylo možné koupit samorostlé a nezlomné hokejové hole, které byly vhodné jen pro kluky. Jistě, že se nedají s dnešními výrobky vůbec porovnat, ale pro náš sport byly vyhovující.

Za našeho mládí bývalo podstatně více sněhu a sněhová přikrývka dlouho vydržela. Někdy bylo sněhu až příliš. Jedné válečné zimy napadlo tolik sněhu, že byla spoustou sněhu zavalena některá místa na železnici a provoz vlaků znemožněn. Někde dokonce uvázly vlaky ve sněhu. Bylo nutno uvolnit trať a byly organizovány akce pro odklizení sněhu z kolejí Jednoho večera pozvali četníci skupiny mladých schopných lyžařů na četnickou stanici a pověřili je specielním úkolem. Měli jsme urychleně ještě večer či v noci navštívit starosty nebo zástupce starostů jednotlivých obcí v rajonu rovenské četnické stanice a předat jim příkaz, aby ráno vyslali určitý počet pracovníků na odklízení sněhu z trati. Za tuto službu jsme my nemuseli jít ráno na brigádu pracovat. Odmítli jsme jet jednotlivě a tak jsme jeli v celé skupině a v noci jsme navštívili Blatec, Volavec, Lestkov a Václaví. Druhý den jsme z daleka z Praizinkovy stráně pozorovali, jak přede Lhotkou lidé lopatami odstraňují sníh z kolejí.

V zimě vedle sněhu nám poskytl možnost sportování i led. Bylo několik míst, kde se scházela mládež k bruslení. Pro mě byl nejblíže rybníček na naší zahradě. Nebyl sice příliš veliký, ale chodili sem všichni chlapci z ulice. Tam jsem se naučil bruslit a hrát hokej. Z počátku to bývala neurovnaná hra s amatérsky vyrobenou hokejkou a kouskem dřeva místo puku, ale časem se přece jenom naše názory na hokej poněkud upřesnily. Chtěli jsme hrát skutečný hokej, ale na rybníčku nebylo dosti místa. Proto jsme chodili bruslit a hrát na plovárnu na velký bazén, který byl přece jenom větší. Nevadilo nám, že ani tady nejsou předepsané rozměry hřiště. Jiné místo pro bruslení bylo na hasičském rybníčku v Žižkově ulici. Tady se scházela mládež z ulice a bývaly zde těžké boje, když došlo k zápasu Žižkováků proti Habešanům. Protože často bylo do zápasu málo kluků, nastupovala do boje i děvčata. To bývala mela a pěkná švanda. Jistě se bruslilo i na rybníčku za truhlářstvím pana Drbohlava. Pokud byl někde souvislý led na Veselce, i tam se nechalo v omezené míře sportovat. Byla však i místa taková, kde byla jen dočasně voda a tudíž v zimě i led. Jedno takové místo bylo v Sýkořicích za statkem. Jednou přišla v zimě veliká obleva a voda ve Veselce a Libuňce stoupla tak, že se vylila na louky. Hned na to uhodil mráz a na lukách se objevily velké ledové plochy. Tehdy jsme vyšli na vycházku s bruslemi až pod Hnanice, kde jsme chtěli využít velkého prostoru k bruslení. S výsledkem jsme byli zklamáni, protože led na lukách byl špatný, měl velké vzduchové bubliny, které pod námi praskaly a nedalo se dobře jezdit. Jaké bylo vybavení bruslařů? Z počátku se používaly jen brusle na kličku, ať už to byly kolumbusky (zvednuté kulaté přední části) a nebo brusle špičaté. K upevnění bruslí musely být dobré tuhé boty, aby se brusle mohly dobře přišroubovat, ale aby to vydržely podrážky i podpatky. Brusle trvale přinýtované na boty byly dlouho výjimkou, ať už se jednalo o hokejové kanady (džeksny) a nebo dívčí krasobruslařské. Boty pro tento účel byly dosti drahé.

Při ledování u nás na rybníčku sekáči oddělovali ledové kry tak, aby je mohli z vody vytáhnout. Mnohokrát jsem se pokoušel na krách plout a nebo skákat z jedné kry na druhou. Téměř každé zimy se mi podařilo, že jsem se v ledové vodě vykoupal. Jednou jsme s bráškou skákali po krách na Veselce kousek nad splavem v Kotli. Pepíkovi nějak uklouzla noha a už byl ve vodě a náhodou právě tam, kde byla menší tůňka. Do vody zapadl téměř celý. Lyžařské kalhoty nad botami sepnuté se okamžitě naplnily vodou a byl to skutečně problém a velká námaha, než se bráška dostal z potoka na pevnou zem. Já se pevně držel silného stromu a Pepík se chytil mé nohy a tak jsem mu pomáhal z obtížné situace.

 Rovenské spolky

Ve třicátých letech bylo v Rovensku několik spolků. Uvedu jejich seznam, případně se zmíním o jejich náplni a programu.

Hasiči

Nejstarší spolek, který byl činný tehdy a je činný dosud, je Sbor dobrovolných hasičů, založený roku 1882. Slavil tedy v roce 1932 svých padesát let činnosti. K oslavám padesáti let důstojně přispěl Župní sjezd, který se konal dne l7. července. Místo pro slavnost bylo vybráno v Žižkově ulici, kde byly odstraněny ploty mezi zahradami pana Charouska a pana Zikmunda. Tak vznikla dosti velká prostora jak pro ukázky hasičského cvičení tak i pro diváky.

O historii rovenských hasičů je velmi podrobně psáno v almanachu, který byl vydán u příležitosti stoletého výročí v roce 1982.

Sokol

Dalším starým spolkem v Rovensku je Tělovýchovná jednota Sokol, založená v roce l887. O činnosti a historii Sokola nebyl vydán žádný almanach a proto se pokusím uvést pár svých vzpomínek, protože jsem od malička chodil do Sokola. Ve třicátých letech vykazoval Sokol velkou aktivitu, měl velkou členskou základnu nejen dospělých, ale i mládeže. Starostou Sokola byl bratr Alois Náhlovský, který měl i funkci vzdělavatele. Chodil mezi cvičence do tělocvičny ne cvičit, ale promlouvat ke všem členům a probouzet národní uvědomění zvláště v době ohrožení republiky a v době okupace pohraničních území. Tak jak zakázali Němci Čechům tancování, tak také v průběhu války byla zakázána činnost Sokolu.

Do tělocvičny chodilo cvičit velmi mnoho žáků, často naše řada byla při nástupu tak dlouhá, že byla podél delší i kratší stěny tělocvičny. Pilně jsem navštěvoval cvičení žáků a rád vzpomínám na některé starší bratry cvičitele, byl to na příklad bratr Vaníček, Pospíšil, Brožek a další. V roce l932 se sokolští žáci předvedli na župním sletu v Rovensku, konaném na zahradách za Žižkovou ulicí. V roce l937 oslavila jednota svoje padesátiny pěknou slavností, která byla zahájena velkým průvodem z Týna na náměstí. Pod radnicí byly ukázky cvičení. V radnici potom byla slavnostní schůze, na které byly zasloužilým členům předány čestné pamětní diplomy.

I děti stárnou a my jsme dospěli k věku, kdy se stali ze žáků dorostenci. S úspěchem jsme se zúčastňovali různých závodů v Turnově. Nezapomenutelný byl rok l938 – rok X. Všesokolského sletu. V Praze cvičily všechny složky rovenského Sokola, muži i dorostenci, ženy dokonce dvakrát. I když jsme byli mladí, už tehdy jsme cítili napětí a hrozbu fašismu. Z účastníků sletu však zářila odvaha a vlastenectví.

Asi v polovině třicátých let byla na dvoře školy, vedle budovy, postavena železná konstrukce, kde mohla být umístěna hrazda nebo kruhy. Za pěkného počasí se cvičilo venku a z kruhů jsme se naučili seskakovat efektními salty. V době německé okupace, když byl Sokol zakázán, byla konstrukce přemístěna na plovárnu. Tak nám bylo umožněno z kruhů skákat do vody velkého bazénu. Naše salta se nakonec vylepšila tak, že jsme dokázali vytočit i salta dvojitá. V době zákazu Sokola jsme chodili nějaký čas cvičit do stodoly babičky Vráti Bakovského, který do stodoly instaloval kruhy z tělocvičny.

Po osvobození v roce l945 jsem se účastnil Ústřední cvičitelské školy v Tyršově domě v Praze. V nových podmínkách po roce l945 se pro Sokol už nenašlo zvláštní nadšení.

Chci připomenout, že sokolská činnost nebyla jenom v tělocvičně. V zimě se pořádaly lyžařské závody v běhu na různě dlouhých trasách – 3, 5 i l0 km. Tehdy mělo běžky jen pár lyžařů, většina účastníků závodila na normálních, universálních lyžích. Pro skok na lyžích byly v Rovensku upraveny dva můstky, jeden v Kotli a druhý na Praisinkově stráni. Skokanů však bylo velmi málo.

Sportovní klub

Když se řeklo Sportovní klub, každý si v tu chvíli vzpomněl na rovenský fotbalový klub. Hřiště pro kopanou bylo ve třicátých letech tam, kde dnes v Jiráskově ulici stojí domky paní Janouškové a pana Šonského, naproti domu pana Pospíšila. Hřiště mělo spoustu chyb, bylo dosti vlhké, mělo špatnou rovinu, nebylo ohrazené. Hrálo se na něm léta. Jakou soutěž tehdy Rovensko hrálo, to nevím. Bylo tady však dosti nadšenců – hráčů i fandů, kteří fotbal podporovali. Z hráčů bych rád vzpomněl na brankáře Láďu Brodského, na beku tvrdě bránil Pepa Bernat a Pepa Drbohlav (Reček), v poli hráli bratři Šírkové ze Sýkořic, Olda Brunclík, Lacek, Havelka a další.

1

Informace o začátcích Sportovního klubu mě poskytl pan Láďa Brodský. Na den 9. května 1933 pozval na schůzku příznivce fotbalu a jako hosty několik funkcionářů turnovského sportovního klubu. Na této schůzce tedy došlo z iniciativy pana Ládi Brodského k založení rovenského SK. Na podzim, 29. l0. l933 byla svolána ustavující valná hromada, na které byli zvoleni první funkcionáři nového klubu. Předsedou klubu byl zvolen pan Kupec, místopředsedou Dr. Krus, sekretář R. Zikmund, pokladník K. Krátký, jednatel L. Podolka, archivář pan Vondrák, předseda fotbalového odboru pan V. Leitensdorfer. První sestava hráčů v roce 1933: Pospíšil Č., Havelka Jos., Drahoňovský Mil., Souček Fr., Šírek Jos., Zikmund, Šťastný Mir., Drahoňovský Jar., Trakal Jar., Brodský Lad., Šťastný Jar. V první podzimní sezóně vyhrál rovenský Sportovní klub 2. třídu severu PSŽF.

Pro ostatní sporty nebylo na fotbalovém hřišti místo. Odbíjená se mohla hrát na jiných místech. Hřiště, někdy provizorní, byla na příklad U Hotelu na Sokolském pozemku, pod školou, pod radnicí, na plovárně. Turnaje ve volejbalu byly řadu let pořádány v lesním prostředí mezi skalami na Hrádku ve Štěpánovicích. Dnes je hřiště zarostlé velkými stromy, není tam žádný volný prostor. Na ploše pod školou bylo upraveno hřiště pro českou házenou, která se hrála po několik let v době, když byl zakázán Sokol. Hráči jezdili hrát házenou do těch míst, které hrály stejnou soutěž. Byl to Železný Brod, Podlázky u Mladé Boleslavi, Sobotka, Bousov. Mám ještě uloženou průkazku pro rozhodčího Svazu házené z dubna 1946. Oddíl házené zanikl v roce 1947.

Další sporty byly sice v Rovensku provozovány, ale nebyly ve Sportovním klubu podchyceny. Jedná se třeba o ping – pong, jízdu na kole, plavání, šachy.

Spolek divadelních ochotníků

Dalším starým velmi činným spolkem je Spolek divadelních ochotníků. Spolek měl svoje sídlo a scénu v Radnici. Vedoucími přestaviteli ochotníků byli bratři Josef a Oldřich Dědečkovi, kteří byli skutečně duší spolku. Spolek uváděl během roku až několik her, zpravidla v režii Oldřicha Dědečka. Divadelní hry byly různého charakteru, z klasických na příklad Vojnarka, v níž hrál jednu z hlavních rolí člen činohry Národního divadla Mistr Jaroslav Vojta, který měl k rovenským ochotníkům vřelý vztah a vícekrát zde hostoval. Vedle klasiky byly na programu i pohádky – Princezna Pampeliška – a další – Rozum a štěstí –, ve které jsem měl tu čest i já účinkovat, podle mého úsudku s hanebným úspěchem. Byly na programu i hry, které probouzely národní uvědomění a bojovnost – byla to na příklad Jízdní hlídka s legionářskou tematikou. Nemohu uvést všechny hry, nepamatuji se na celý repertoár, ale ještě zde žije celá řada bývalých ochotnických herců, kteří vzpomínají na svoji účast ve hrách a na spoluúčinkování s mistrem Vojtou. Myslím, že by nebylo na škodu vzpomenout alespoň na několik herců. Z pánů musím jmenovat oba bratry Dědečkovy, Josefa Brožka, Vlastíka Šonského, pana Fišera (čtyřicátá léta), pana Zikmunda (Sira), učitele Náhlovského. Mezi herečkami vynikaly zejména paní Holánová, paní Karásková, paní Havlíková.

O dalších rovenských spolcích jen stručně, protože zanikly a už se na ně jen vzpomíná a bylo by škoda na ně úplně zapomenout. Snad je někde nějaký archiv, který by vnesl více světla do jejich činností a programů. Pro město vykonal velmi mnoho propagační, informační a budovatelské práce zaniklý OKRAŠLOVACÍ SPOLEK, budovatel rovenské plovárny. Domnívám se, že to byl právě tento spolek, kdo zajistil postavení pomníku Svatopluka Čecha v parku. Ne, byl jsem se informovat přímo v parku, zašel jsem za zadní stranu pomníku, kde jsem na podstavci četl: Podnětem studentstva – občanstvo Rovenska – 1913.

KLUB ČESKÝCH TURISTŮ se staral o značení turistických cest v okolí Rovenska. Po určitou dobu měl ve své správě hrad Trosky. Pro turisty byla zřízena v hostinci u České koruny turistická noclehárna. Rovenský Klub vydal několik propagačních a informačních brožurek o výletech a cestách kolem Rovenska. Od té doby nic podobného pro propagaci města nebylo vydáno! Namátkou uvádím: TROSKY, KČT vydal v r. 1939, KOZÁKOV – vydáno v r. 1940.

SKAUTI vyvíjeli svoji činnost ve třicátých letech a je samozřejmé, že byli hned na počátku okupace německými orgány rozpuštěni. Po osvobození se na krátký čas probudili, ale za komunistického režimu zase neměli žádnou šanci pro svoji činnost. Skautská klubovna byla ve třicátých letech v jedné místnosti turistické noclehárny u České koruny. Poznávala se příroda a život v ní a o skautské zásady projevila zájem poměrně velká skupina rovenské mládeže. Vedoucím skautů byl Karel Havlíček a ing. Antonín Otmar. Několika rovenským skautům a skautkám se poštěstilo, že mohli strávit několik krásných a nezapomenutelných prázdninových dnů spolu se zkušenými jičínskými skauty ve skautském táboře Akeluška u Podsemínského rybníka. Pokud se nemýlím, bylo to v roce 1937.

VESELAN – zpěvácký zaniklý spolek, který však ještě ve třicátých letech vykazoval nějakou činnost. Presentoval se obyčejně při všech slavnostních příležitostech, kdy uvedl nějaký pěvecký sbor. Vlastní koncerty však neuváděl. Hlavním representantem spolku byla paní Karásková, dobrá a oblíbená zpěvačka.

SPOLEK MLÁDENCŮ neměl velkou členskou základnu. Členové spolku se zúčastňovali různých akcí ve tmavých oblecích se širokou šerpou přes rameno. Členem mohl být jen svobodný mládenec. Zúčastňovali se vždy pohřbu, jestliže zemřel nějaký svobodný mládenec či děvče.

M L L – Masarykova letecká liga. To vlastně nebyl spolek, jen zájmový kroužek několika nadšenců pro motorové a bezmotorové létání. Spolek byl rozpuštěn hned na počátku okupace. Pro výcvik v bezmotorovém létání vlastnil spolek kluzáka, který byl uskladněn v hangáru za mlékárnou. Hangár měl vrata k silnici, která vede k plovárně. Výcvik v létání se prováděl pod Šachtou a nebo na Víně. Tehdy v těch lokalitách nebylo ještě elektrické vedení o vysokém napětí, pod stráněmi nebylo překážek. Nejzkušenějšími letci byli v Rovensku František Fajta (měl třídu C), Čenda Kutek a Čenda Pospíšil, který se účastnil výcviku v létání na Rané u Loun, kde se však při havárii zranil a potom už neměl potřebnou odvahu.

SELSKÁ JÍZDA – zájmový spolek agrárníků a rolníků, majitelů koní. Členové selské jízdy měli pěkný typický kroj, nechci napsat uniformu. Vystoupení selské jízdy bylo vždy efektní, členové se účastnili všech slavnostních akcí veřejných i propagačních pro agrární stranu. Nutno říci, že byli ozdobou každé slavnosti. V Rovensku přední místa u Selské jízdy obsadili pánové Kupec – mlynář a Zikmund – sedlák.

 Politické strany

Z mnoha politických stran, které byly v Československé republice registrovány, bylo v Rovensku jen několik. Jejich činnost nebyla nějak nápadná, členové jednotlivých stran žili vedle sebe v míru a snášeli se. Jiná situace bývala při volbách. Každá strana chtěla dosáhnout nejlepšího výsledku a maximálního úspěchu a tak jako tomu je i dnes, snažila se získat pro sebe voliče. Jednotlivé partaje ze svých středisek řídily svoji propagaci, vylepovaly plakáty, psané i tištěné, rozšiřovaly letáky a kreslily poutače. Tento svůj propagační materiál si velmi pečlivě hlídaly, aby ho konkurenční partaje nemohly zničit. Proto měla každá partaj ze svých členů ustavené noční hlídky a někdy bylo v noci rušno.

Jaké strany byly v Rovensku registrovány a byly činné? Dnes je skutečně těžké ze vzpomínek uvést, která strana hrála prim. Voliči měli svobodné rozhodování a mohli volit některou z těchto stran:

SOCIÁLNĚ – DEMOKRATICKÁ STRANA DĚLNICKÁ vznikla u nás v roce 1885 z Dělnického (Kamenářského? ) spolku. V roce 1935 oslavila svoje padesátiny na zahradě hostince u Karla IV. za velké účasti roveňáků i cizích hostů. Hlavním řečníkem na slavnosti byl tehdejší ministr sociální péče Ing. Jaromír Nečas. “Socani” se scházeli ke svým schůzím v hostinci U Karla IV. (u Kůtků), kde je jednou navštívil i předseda Senátu Dr. Fr. Soukup. U Kůtků měla strana i svoji knihovnu a archiv. Ve válce po zákazu strany bylo všechno zničeno. Před zrušením strany byl za Soc. Dem. starostou města pan Josef Kouřil. Vzpomíná se na něho v souvislosti s akcí parašutistů v domku na plovárně, kdy byl Gestapem donucen k jednání s parašutisty. Strana Sociálně demokratická byla v Rovensku dosti silná, registrovala mnoho dělníků, brusičů a jiných členů.

Další silnou stranou byla strana ŽIVNOSTENSKÁ. V Rovensku bylo velmi mnoho živnostníků a tak mohla mít tato strana velkou členskou základnu. Sídlo místní organizace měla v hostinci u České koruny, hostinský pan Holán, který byl v určitém období starostou.

Poněkud menší členskou základnu měla STRANA NÁRODNĚ SOCIALISTICKÁ, která měla svůj hlavní stan v radniční restauraci. Byla to strana inteligence, učitelů a úředníků. Vedoucím představitelem byl učitel, později ředitel měšťanské školy Alois Náhlovský. (Poznámka: nemohu pochopit, jak se mohl Náhlovský změnit ze zásadového národního socialisty a Masarykovce, a po osvobození se stát náruživým komunistou. Nebo to bylo nějak jinak? ) . Jako starostové se střídali (nebo to byla náhoda? ) představitelé uvedených stran. Za Národní socialisty starostoval v jednom období pan Jaroslav Sedmidubský.

Silnou stranou byla STRANA AGRÁRNÍ, v jejímž čele stál mlynář Kupec a sedlák Zikmund. Velký sedlák to nebyl, ale měl přece jenom nejvíc pozemků a dobytka. Agrární stranu volili i drobní zemědělci, kteří byli závislí na svých bohatších sousedech, kteří měli koně a těm drobným hospodářům mohli s koňmi pomoci na drobných políčkách. Před válkou nebyl v obci žádný traktor, veškeré polní práce se musely zvládnout koňskými nebo kravskými potahy.

Ne příliš mnoho členů měla STRANA LIDOVÁ. Vedoucím funkcionářem byl pan Kovář, který se také pokusil neúspěšně kandidovat na poslance. Členové této strany byli hlavně katolíci a ženy.

Soupis politických stran doplním poslední – NÁRODNÍ SJEDNOCENÍ. Byl to krycí název pro fašisty. Organizace disponovala velmi malým počtem členů.

Komunisté neměli samostatnou organizaci v době první republiky. V našem městečku jich bylo před válkou velmi málo, na prstech by se mohli spočítat. Někteří chodili na schůze sociálních demokratů (na příklad pan Hekrle) .

Ve válce byly jednotlivé strany zrušeny a byla povolena pouze jedna politická strana – Strana národního souručenství.

 Rok v městečku

Nový rok

Jako nyní, tak i v dobách mého mládí začínal rok v kalendáři svátkem a dnem volna s označením Nový rok. Na Nový rok se nepracovalo, býval to vždy den klidu a odpočinku. Flamendři po Silvestru měli možnost se zrekreovat a připravit se na další pracovní dny. Někteří lidé si plánovali práci na rok, jiní dělali různá předsevzetí a chtěli se řídit příslovím – Co na Nový rok, to po celý rok. Samozřejmě, že se různé osobní plány během několika dnů zhroutily a na krásná předsevzetí se rychle zapomnělo. Lidé si navzájem přáli hodně zdraví a štěstí. Kominík a pošťák navštěvovali domácnosti a s gratulací předávali visitku se symbolickým obrázkem svého zaměstnání.

Tří králů

Den 6. ledna byl a je svátkem Tří králů. V dnešní době už jenom velmi zřídka uslyšíte typickou koledu – “My tři králové jdeme k vám, štěstí zdraví vinšujem vám…”. Za mého mládí v době kolem Tří králů chodilo více trojic přestrojených za Tři krále, mudrce z východu, kteří se šli poklonit Jezulátku. Na dveře poznamenali svoje iniciály K+M+B a letopočet, odzpívali svoji koledu, dostali odměnu a odešli zpívat dále.

Masopust

O masopustě byly pořádány plesy právě tak, jako nyní. Konec masopustu býval slavný. O masopustním úterý byl pořádán průvod masek, jehož režii měla vždy paní Veselíková. Průvod vycházel od Ktové od Pyrámu s hudbou a dobrou náladou. Masky tančily, křepčily a bylo veselo. Na závěr byla samozřejmě taneční merenda v radnici.

7. březen

Dne 7. března vzpomínal s láskou celý národ na narozeniny prvního presidenta Československé republiky T. G. Masaryka. Všechen lid ho měl v hluboké úctě a zpravidla byly na oslavu jeho narozenin pořádány různé akademie a slavnostní shromáždění.

Josefa

V březnu – devatenáctého – má svátek Josef. Tento svátek se vždy slavil, jako by byl Josef patronem státu. Pravdou je, že jméno Josef bylo velmi rozšířené. A tak nejenže Josefové přijímali gratulace od svých známých, ale na počest Josefů zpravidla vyhrávala kapela. Chodila od jednoho domu k druhému a všechny Josefy potěšila písničkou, všude dostala nějakou odměnu, ať naturální či finanční. A večer byla Josefská taneční zábava v radnici. Na Josefa býval na náměstí výroční trh – jarmark. Těch trhů mělo město od své vrchnosti již od středověku povoleno pořádat více, ale největší trh byl právě na Josefa a potom na podzim. Na výročním trhu se nechalo koupit kde co – trvanlivé cukroví, turecký med, kyselé okurky, někdy i párky, hračky menší i větší, kuchyňské potřeby (Tři kusy za pět! ), nádobí, cedníky i škopíky, hrnce i kropice a textil všeho druhu včetně širokého sortimentu galanterie, bačkory i čepice a spoustu jiného zboží. Trhy měly svoje zvláštní nezapomenutelné kouzlo. Do Rovenska přišlo mnoho lidí, dobrý obchod měly i hospody, kde byly v tento den velmi často vepřové hody.

Velikonoce

Velikonoce, svátky jara, které se slaví první neděli po prvním jarním úplňku, prakticky tedy jejich čas je vymezen termíny od 22. 3. maximálně do 25. 4. I když to jsou svátky církevní, slavily se všeobecně se vší vážností i veselostí. Vrací se jaro a to je důvod k radosti. Příchod jara slavili již pohané. O Velikonocích křesťané vzpomínají umučení i vzkříšení Páně. Na Bílou sobotu se vždy v poledne vzpomínalo při minutě ticha na padlé vojáky i na zachování míru. Křesťanský svátek Vzkříšení byl velmi oblíbený a navštěvovaný nejen věřícími, ale i občany bez vyznání. Procesí kolem kostela vzpomínalo nejen na zmrtvýchvstání, ale i na příchod jara. Všichni lidé o velikonocích chodili slavnostně oblečeni a podle pověry měli mít na sobě něco nového, aby je beránek nepočural. Na Pondělí velikonoční byla pomlázka. Chlapci chodili s pomlázkami zpívat, koledovat a vyšlehávat děvčata, která se měla vykoupit kraslicí. Podle mého mínění velikonoce byly a jsou nejkrásnějšími svátky v roce, z náboženského pohledu jsou to největší svátky církevní.

Čarodějnice

Dne 30. dubna byl den čarodějnic, den, kdy na různých vyvýšených místech kolem Rovenska vzplály vatry – pálení čarodějnic. S čarodějnicemi to nemělo nic společného, už dávno přišli lidé k rozumu a nikoho neoznačovali jako čarodějnici, ale vatry se pálily jako vzpomínka na zašlé kruté časy. Snad již měsíc před koncem dubna sháněli chlapci někdy i s pomocí dospělých materiál ke stavbě vatry ke spálení. Někdy chlapci organizovali hlídky, aby svoji hromadu uchránili před konkurenční partou. Každoročně se soutěžilo o největší hromadu paliva a o to, aby oheň byl největší a nejpozději se zapálil. Chci připomenout, že tehdy se vůbec nemluvilo o ekologii, (tento termín byl tehdy naprosto neznámý! ) o zachování čistoty ovzduší a na hromady ke spálení se shromaždovaly různé hořlaviny, jako oleje, ojeté pneumatiky, dehtované papíry a podobně. Samozřejmě, že ohně byly skutečně veliké a teprve, kdy žár dovolil, aby se někdo přiblížil k hranici, zapalovala se košťata, často namočená do petroleje a těmi se mávalo a točilo. Proč? Měli se snad zaplašit zlí duchové? Míst, kde byly vatry nachystány a kde vzplály ohně, bylo kolem Rovenska několik. Významné místo si udržovali chlapci s vatrou na Praisinkově stráni nedaleko lípy na cestě k Újezdu, velká vatra bývala na Šachtě, na Holubínku, na Štěpánovickém kopci, nad cihelnou na “Šoňáku”. Účast dětí i rodičů bývala vždy veliká, nikdy nedošlo k žádnému zranění.

1. Máj

Svátek práce, den volna. Za mého mládí nebývala organizována oslava svátku práce v Rovensku. Kdo se chtěl účastnit některé manifestace, mohl si dojet do Turnova, kde pořádaly svoje akce různé politické strany a to na různých prostorách (náměstí, Havlíčkovo náměstí, Trávnice a pod. ), aby se jednotlivé skupiny nesetkaly a aby nedošlo k případným šarvátkám. Z Rovenska býval v některých letech organizován průvod příslušníků Sociální demokracie, kteří časně ráno se svým praporem pěšky šli na manifestaci do Turnova.

Den Matek

Druhou neděli v květnu se slavil Den matek. Někdy menší, jindy větší oslavu organizovaly si ženy a matky samy prostřednictvím své organizace – Ochrana matek a dětí. Symbolem při oslavách byl jabloňový květ. Někdy bylo jenom slavnostní shromáždění v radnici, jindy i průvod s vyzdobenými kočárky maminek a děvčátek a ověnčenými koloběžkami chlapců. Slavnostní akce měly vždy velkou přízeň a účast občanstva.

Svatodušní svátky

Svátky církevní, slavené sedmou neděli po velikonocích. Na Svatodušní pondělí byl den pracovního klidu, lidé si užili volna, případně navštívili bohoslužby.

Božího těla

Také svátek církevní, hodně populární. V dopoledním čase se vypravilo procesí od kostela přes celé město až na náměstí. Kněz ve slavnostním rouchu nesl monstranci. Nad ním byla nesena čtyřmi věřícími “nebesa”. Průvod, provázený hudbou býval skutečně velmi efektní. Na náměstí na několika místech byly zřízeny oltáře, u nichž se procesí zastavilo na krátkou pobožnost a modlitbu. Děti, které se účastnily procesí byly slavnostně oblečeny a nesly sebou košíčky s květinami a nebo s okvětními lístky, které vyhazovaly na cestu. Jak jsem se dočetl ve starých modlitbičkách z roku l884 “…Hod Božího těla se slaví od roku 1164. Na ten den církev ukazuje, že pevně a nepochybně za pravé má, že Ježíš Kristus v nejsvětější Svátosti oltářní jako Bůh a člověk s tělem i duší přítomen jest”. (citát) .

5. července – Svátek Cyrila a Metoděje

Vzpomínka na dva učence, kteří do našich zemí přinesli křesťanství.

6. července – Svátek Mistra Jana Husa

Den, který byl vždy slavnostní, kdy se s náležitým projevem vlastenectví (které nám dnes tolik chybí) vzpomínalo na život, dílo a smrt velikého Čecha. Na náměstí se seřadil lampiónový průvod, vždy s dosti velkým počtem účastníků a odešel na Štěpánovický kopec. V ulicích, kudy průvod procházel, byla všechna okna slavnostně ozdobena a ve všech zářily zapálené svíčky. Na počest M. J. Husa byla pálena vatra jako vzpomínka na jeho upálení. Vždy byl slavnostní projev, vždy se zpívala stará píseň Hranice vzplála. Kdo ji dnes zná?

Výpis ze Zpěvníku vlasteneckých a sokolských písní asi z roku l92O:

Hranice vzplála!

Hranice vzplála tam na břehu Rýna,
na ní umírá dálné vlasti syn, –
a vůkol něho mnichů rota líná
rouhavým smíchem velebí svůj čin. –
A vy se ptáte, kdo v těch plamenech?
Toť Mistr Jan – toť nejslavnější Čech!

Však ještě žije k pomstě národ český,
ve hněvu svatém zvedá rameno:
do té tmy bludů metá žhavé blesky,
až tříští zpupné Říma temeno! 
(až skloní hrdé Říma temeno! ) (jiný text z jiného zpěvníku)

A v těchto jasných pravdy plamenech
žije nám Hus – ku věčné slávě Čech.
Zlomena hrůza popské nadvlády,
mrakové mizí – zoře vzplanula,
na místě hranic pnou se barikády,
tyranstva zmije couvá ztrnula. . . .

Hoj, ne nadarmo zhynul´s v plamenech
náš Jene velký – chloubo Čechů všech!

Červenec – srpen

Doba školních prázdnin a letní sezóna. Město bylo plné letních hostů, dříve se neříkalo, že se jede na dovolenou či na rekreaci, jezdilo se na letní byt. Hostince byly plné, lůžková kapacita plně využita. V mnoha soukromých domech bývali pražáci na letním bytě, stravovali se buď tam, kde bydleli a nebo v hostincích. Nová plovárna praskala ve švech – město žilo! Hosté i roveňáci byli spokojeni.

1. září – počátek školního roku

Nic se nezměnilo, dříve jako nyní začínají školní žáci další etapu svého vzdělání. Po létech se rádo vzpomíná na školní léta, na spolužáky, na učitele. V dospělosti posuzujeme svoje chování ve škole – chovali jsme se vzorně a nebo jsme byli také někdy rošťáci?

28. září – svátek Svatého Václava

To býval velmi významný den pro mládež i dospělé, byl to den rovenské pouti. Jednalo se nejen o skutečnou pouť poutníků ke slávě a na počest Svatého Václava, jemuž je zasvěcen rovenský kostel, ale i o veliký trh, nabídku všeho druhů zboží – cukroví, hraček, textilu, krvavých pomerančů a já nevím čeho ještě. Stánky trhovců byly postaveny v hlavní ulici Palackého (dnes Revoluční) od Týna až ke křížku u Domova důchodců. Ulice Palackého byla nejširší ulicí v Rovensku a byla vyšperkována krásnou řadou lip od Rohu až na Týn. Zábavní podniky – houpačky, kolotoče, střelnice, případně malý cirkus a další atrakce měly svoje místo na prostranství Pod školou. Již tenkrát byly některé zábavní podniky vybaveny zvukovou aparaturou a tak se do pozdního večera nesly městem hlasité tóny reprodukované hudby. Prostor u kolotoče byl velmi často místem schůzek mládeže. Výhodou umístění atrakcí pod školou bylo to, že nebyl nikde omezován silniční provoz, který byl ovšem tehdy mnohem menší než dnes. Musím vzpomenout také na to, že pouť znamenala více práce pro hospodyně, které musely upéci spoustu koláčů a jiných dobrot. V mnoha domácnostech se nepeklo doma, ale koláče malé i velké se pekly u některého pekaře v pekařské peci. Týden po pouti se slavilo posvícení, leckde se upekla slavnostní husa. .

28. říjen – státní svátek

Den vzniku ČSR. Byl vždy důstojně slaven, zpravidla veřejným zasedáním v radnici anebo nějakou akademií. Státní vlajky nebyly vyvěšovány jen na úředních budovách, ale rovněž i na mnohých soukromých domech tak, jak to vyžaduje úcta ke státnímu svátku a vlajce.

1. a 2. listopadu – Svátek Všech svatých a Dušiček

Mnoho se nezměnilo, dnes jako dříve se vzpomíná na zemřelé. Zdobí se hroby a rozsvěcují se svíčky a jiná světla. V době mého mládí se zapalovala spousta svíček i k pomníku padlým před kostelem. Dnes se už méně vzpomíná na hrdiny, padlé v první světové válce.

Vánoce

Svátky lásky a radosti – slaví se stejně dnes jako před léty – v kostele a hlavně doma, kdy se sjíždí celá rodina a každý se těší – velký i malý – na Ježíška. A po nadílce pozdě v noci se odchází na půlnoční mši. Na Štěpána se chodívalo koledovat a zpívat různé koledy. Dnes už koledníci chodí velmi málo a koledy slýcháváme jenom z radia a televize. Dík za to, že se alespoň tak koledy zachovávají. Na mnoho vánočních pověr a zvyků se už zapomnělo. Kde se ještě v dnešní době taví a odlévá olovo, hází boty přes hlavu, krájí jablka, pouští po vodě ořechové skořápky s malými svíčičkami?

Silvestr

Konec roku. Za našeho mládí, když nebyla ještě televize, se konec roku slavil různě, doma v kruhu rodinném a nebo v hostinci. Hospody měly otevřeno daleko přes půlnoc, velmi často tam hrála muzika, třeba jen harmonika. V radnici rok co rok pořádal Spolek divadelních ochotníků nějaký kabaret, po jehož skončení se tančilo a slavilo do časných ranních hodin. Všude bylo veselo a čekalo se na počátek Nového roku v důvěře, že ten nový bude jistě lepší než ten, který odchází. To je jediné co se nemění – že lidé věří, že bude lépe než bylo.

 Voda

Zásobování pitnou vodou před léty bylo jistě složitější než dnes. Nebyl vodovod a občanstvo bylo odkázáno na čerpání vody ze studní. U každého domu nebyla soukromá studna a proto bylo ve městě l3 veřejných studní, kam se chodilo s konvemi pro vodu na vaření, na mytí i koupání.

Některé veřejné studny jsou ještě dnes provozuschopné, ale již se nepoužívají, některé jsou poškozené a nebo již zlikvidované. Už tehdy bylo jistě dobře postaráno o čistotu studní a vody. Nikdy nebyla zaznamenána žádná nemoc z nečisté vody. Dnes je voda ve vodovodu nezávadná a její jakost je kontrolována. Vzpomenu na místa, kde byly veřejné studny v provozu pro odběr vody pro domácnosti:

  1. Na náměstí, kde je dnes parkoviště pro auta, byla studna, která byla odstraněna před několika lety.
  2. V ulici Tyršově (k nádraží) stojí ještě dnes poškozená pumpa u dřevěného domku Ondřejových, čp. 78.
  3. Další studna je na nádraží, už jen voda ne pitná. Byl to zdroj vody jen pro dráhu?
  4. V Husově ulici u Hudských (čp. 34) je další pumpa.
  5. V Riegrově ulici je studna, kde se říkalo u Janečka. Téměř naproti studni byla malá kaplička se Sv. Janem – někdo sošku sv. Jana ukradl a kaplička je zlikvidovaná.
  6. V Boroví je studna u domku pana Svačiny.
  7. V Jiráskově ulici před domkem (dříve) pana Žďánského je další studna.
  8. V téže ulici, asi o l00 m dále Na Tábůrku je další zdroj vody.
  9. V Palackého ulici (Revoluční) chodili lidé pro vodu ke studni u školy.
  10. Na Týně bychom našli studnu mezi domy pana Drahoňovského a Mazánka.
  11. Na Sychrově je studna v zátoku pod silnicí.
  12. Pro potřebu obyvatel Příhona je studna na okraji Zeleného náměstí.
  13. Další studnu na Příhoně najdeme na konci Matouškovy ulice.

Podle soupisu studní je zřejmé, že každý neměl studnu hodně blízko. Jistě se muselo doma dobře s pitnou vodou hospodařit, aby se nemuselo často s konvemi chodit pro čerstvou. Byl velký problém s hygienou a koupáním. Koupelna dnešního typu byla tehdy jen v domě Dr. Kruse a učitele Šídy. Všude jinde se muselo najít pro koupání nějaké řešení. Situaci vyřešily necky a nebo přenosná vana. Velmi často se v jedné vodě vykoupala celá rodina, jak o tom ve svých historkách vtipně píše spisovatel František Nepil.

Tam, kde byly soukromé studny, situace se poněkud vylepšila zavedením elektrického proudu a v důsledku toho i zaváděním domácích vodáren. To byl veliký pokrok. Byl konec ručního čerpání, někdy velmi namáhavého. S instalací domácích vodáren se někde objevily i elektrické ohřívače na teplou vodu. Kde byly domácí vodárny, zlepšila se situace i pro dobytek, protože mohly být do chlévů instalovány napáječky, z nichž se mohl dobytek napít. Odpadlo nošení těžkých puten do chlévů. Novinkou byly i splachovací záchody. Pomalu se mohly odstraňovat suché záchody. Jejich totální likvidace se bohužel nepodařila na 100%, takže ještě dnes se v některých domech používají.

Zatím téma o vodě se týkalo jenom vody pitné. Chci se zmínit i o vodě užitkové v potocích a nádržích.

Potok Veselka poněkud změnil svůj tok po úpravě. Tím se snížila možnost vylévání vody při zvýšeném stavu. Část potoka byla regulována, to ovšem není tak stará záležitost. Vedle Veselky protékal velkou částí města, po celé délce Matouškovy ulice, náhon od Jordánu ke mlýnu pana Janků. Dnes už jsou jen chabé zbytky korýtka mlýnského náhonu. Aby byl zachován stálý stav vody pro potřebu mlýna, na konci náhonu byl rybníček, na který se mnozí ještě pamatují. Dnes na místě rybníčku je zahrádka (vedle domu pana Drbohlava) . Druhý náhon měl svůj počátek u splavu v Kotli. Tento náhon byl veden pod strání a kopíroval silnici na Sychrově (Sokolovo) a napájel turbinu ve mlýně v Koutech. I po tomto starém vodním díle jsou dnes jen malé zbytky koryta. U splavu, kde byl počátek náhonu, bylo vždy dost vody, abychom se tam mohli v klukovských letech chodit koupat.

Ve třicátých letech nebyl ještě zřízen rybník u Koudelky. Voda od Koudelky a i z dalších pramenů z lesů za Koudelkou byla odváděna malým potůčkem směrem k městu. Cestou byla upravena odbočka s malým stavidlem, kterým byla pouštěna voda pro zásobování plovárny. Kudy šlo koryto potůčku přes pole, jeví se dnes jako záhada, protože terén v těchto částech byl upraven pro scelená pole, meze byly odstraněny. Skutečností však zůstává, že potůček tekl nad Habeší (Havlíčkovou ulicí), dále přes Kvapilovu zahradu a dvůr a napájel rybníček – říkali jsme mu hasičský, protože vedle je stará hasičská zbrojnice, a nebo také rybníček v Žižkově ulici. Rybníček je zrušen. Přebytečná voda z rybníčku byla vedena kanálem přes dvůr pana Vávry a dál pod zemí na počátek Žižkovy ulice, kde byl upraven přístup k vodě a máchadlo. Odtud byl potůček kanalizován až do potoka Veselka, do níž se vléval pod mostem. Dnes je tok vody od Koudelky a z lesů nad Koudelkou jinak upraven. Je veden přes louky vedle plovárny pod malý mostek na konci nádraží a potom dále je sveden do bezejmenného potůčku pod Praizinkovou strání. V tomto malém potůčku se zásadně změnily vodní poměry, zvětšil se průtok a jsou evidovány častější povodně, častěji teče voda přes silnici u Patřičných. Ve čtyřicátých letech, než byla zřízena čistička odpadních vod z mlékárny, byl potůček velmi napaden mléčným kvašením. Všechen život v potůčku zanikl a z potoka vystupoval velmi nepříjemný zápach, zvláště v létě za večerního ochlazení vzduchu. Kanálkem z potůčku byl napájen rybníček v zahradě hostince u Kůtků (u Karla IV) . Rybníček měl odhadem rozměr 10 x 12 metrů a sloužil hlavně k tomu, aby se v zimě ledovalo a zajistil se led pro chlazení piva v hostinci. Dnes se už tento systém chlazení neuplatňuje, neukládá se led do lednice, chladí se elektroautomaticky. Rybníček byl zrušen, zavezen. Jen pro zajímavost chci poznamenat za jakých okolností rybníček vznikl na přelomu století. Z vykopané hlíny byly zpracovány cihly, na místě vypáleny a potom použity pro výstavbu hostince u Kůtků.

Rybníčky sloužily jako rezervy vody pro potřeby hasičů. Dnes je dostatek vody z jiného zdroje, je zaveden vodovod dostatečně zásobený vodou. Jsou upraveny hydranty a je k disposici hasičská cisterna sice staršího typu, ale stále provozu schopná a výkonná.

2

V roce 1926 byla v Rovensku otevřena plovárna, která měla tři bazény – ve spodní části největší a nejhlubší pro plavce, prostřední údajně pro neplavce a třetí nejmenší pro děti. Velký bazén byl zrušen a zavezen, což považuji za chybu a velikou škodu. Dnes se začíná projevovat zájem, aby byla plovárna opět opravena a mohla poskytovat takové služby jako v době svého zahájení. Jako kluci jsme se nechodili koupat jenom na plovárnu, ale nacházeli jsme možnosti koupání ve Veselce. V potoce byla místa, kde byla voda klidná a kde bylo dost vody pro nás, kluky. Na Příhoně to bylo u Jordánu, na druhém konci města jsme měli možnost nad splavem v Kotli. Někdy jsme se chodili koupat až k jezu v Rybnicích na cestě do Ktové. Dnes jsou všechny vzpomínané splavy zrušeny, už nejsou potřeba, protože už od nich nezačíná žádný náhon ke mlýnu, všechny mlýny byly zlikvidovány!

Na spodní části ulice Komenského je Veselka překlenuta mostem. Proto té části ulice až k Rohu se říkalo Zámostí. Starý most (z roku 1848) přes potok byl kamenný, poměrně úzký, bez chodníků, s kamenným zábradlím, výsledek staré poctivé stavební a kamenářské práce. Most už byl velmi sešlý, vyztužený silnými traverzami a bylo nutné pro bezpečnost provozu postavit nový most s vyšší nosností. Uprostřed kamenného zábradlí byl zesílený pilíř, na kterém byla socha svatého Jana z Nepomuku. Po stavbě nového mostu (1988) bylo přeneseno část kamenného zábradlí k faře za zvonici a tam byla přenesena i socha sv. Jana. Před několika lety byla u nás na návštěvě paní z Bavorska Je známo, že v Bavorsku je svatý Jan víc uctíván než v Čechách. Když paní viděla sochu za zvonicí, ptala se, jak se tam sv. Jan dostal. Řekl jsem jí, že byl přemístěn ze zbouraného starého mostu. Ona na to ihned reagovala a řekla, že Svatý Jan patří na most a že kdyby ona byla zde starostou, nechala by k novému mostu postavit pilíř a na něj umístit sochu svatého Jana.

 ​Ulice – cesty – cestičky

Tam, kde jsou dnes nové rovenské ulice, to jest ulice Šantrochova a část ulice Jiráskovy od křížku na konci Žižkovy ulice až ku křížku u Svobodovy vily, bývaly za našeho mládí jen cesty. Za zahradami domků v ulici Šantrochově byla velmi frekventovaná cesta pro pěší na hřbitov. Touto cestou, která se dnes už vůbec nepoužívá, procházela většina návštěvníků hřbitova a tak si zkracovali cestu a vyhnuli se Týnu. Nyní se chodí ulicí Šantrochovou. Pokud někdo chtěl navštívit hoření část hřbitova (tehdy se říkalo nový hřbitov), šel cestou až nahoru ke křížku a vcházel do hřbitova horní bránou. Dnes se tato cestička používá velmi málo, snad proto, že hoření brána hřbitova je trvala zamčená. Křížek, který je dnes umístěn na kraji lesa na vnější straně zatáčky, byl původně instalován na druhé straně silnice na vnitřní straně zatáčky. – Nová část Jiráskovy ulice bývala tehdy dosti využívána jako zkratka od Příhona ke Křečovicům a nebo ke Koudelce, bez zpevněného povrchu, část blátivá nebo hlinitá, část travnatá.

V okolí městečka byla celá řada cest a cestiček, které jsou buď zkráceny a nebo úplně zlikvidovány. Chci na některé cesty vzpomenout, protože jsou částí historie. Domnívám se, že velkou důležitost měla cesta, která vedla ze Štěpánovického kopce k Borám, procházela terénním zářezem (nad nímž je dnes vodárna) a vedla dále přes pole jižním směrem až k železniční zastávce Ktová. Tato cesta velmi zkracovala vzdálenost mezi Štěpánovicemi a státní silnicí pro povozy i chodce ze Štěpánovic, Blatce a snad i jiných obcí. Jen pro zajímavost uvádím, že Štěpánovice měly ve starších dobách i dobré spojení s Borkem. Důkaz o tom podává cesta přes Hrádek lesem – v lese je část cesty upravená na skále, jejíž opracování muselo být velmi namáhavé.

Cesta k Borám, která v Boroví odbočuje vlevo, bývala kamenitá, dnes je asfaltovaná až k vrcholu stoupání. Tam, kde se cesta k lesu lomí v pravém úhlu vpravo, tam byla křižovatka. Vlevo šla cesta do Ktové, přímo k lesu vedla jihozápadním směrem cesta, která se brzy rozdvojila. Cestička nalevo nad lesem míjela dnešní chatovou zástavbu, překročila státní silnici a vedla dál až do Ličkovek (Rokytnice, nebo už katastr Ktová? ) . Cesta napravo vedla pod Bora podél Tehníkových skal ke státní silnici, tu překročila, přešla přes železnici a směřovala k Rokytnickému rybníku. Ten, kdo se chodil koupat na Rokytňák používal jen tuto zkratku. Dnes se cestička špatně popisuje, protože všechno je zrušené a divoká vegetace vedle Bor všechno změnila.

K lesu zvanému Bora – z hlediska gramatiky je to chybně, ale název je vžitý a starý, všemi roveňáky používaný – vede z Boroví také cesta přímo bez odbočení. Tato cesta je značená na turistických mapách a cizími návštěvníky používaná, i když není tak pohodlná, jako cesta spodní (vlevo) .

Vedle parku vedla cestička na Štěpánovický kopec ke stožáru vysokého napětí. Tato cestička se ještě dosud používá, i když ne tak často jako dříve. Souběžně s touto cestičkou vede cesta vzhůru do Letohrádku, ta je používaná jako příjezdová k obytným domům. Z Letohrádku vedla cestička dále až do Štěpánovic. Vzhledem k tomu, že byl oplocen výběh pro daňky, nelze tuto cestičku používat.

Jdeme – li podél Veselky ke splavu v Kotli, dnes se daleko nedostaneme. Cestička končí asi u železničního mostu. Dříve bylo možné buď vyjít vzhůru ke sloupu elektrického vedení a potom dále přes pole na železniční zastávku ve Ktové. Pokud jsme však pokračovali spodní cestou dál pod železniční most, mohli jsme se napojit na cestu, která vedla ze Sychrova přes Cillerův dvůr podél železničního náspu, přejít dřevěný mostek a podél potoka jít po cestě až na silnici. Přejdeme silnici a pokračujeme dál do Ktové. Cesta vedla přes luka v Rybnicích až k jezu. Od jezu bylo možno jít do Ktové buď po cestičce po levém břehu náhonu a přišli jsme do Ktové nad mlýnem Pod Habrem. Jestliže jsme za jezem zůstali na pravém břehu Veselky, dovedla nás cesta na hlavní silnici před Ktovou ke Kampeličce. U jezu byla možnost jít poněkud vpravo a opustit tok potoka. V tom případě jsme vyšli na státní silnici, tu jsme jenom přešli a mohli jsme dále jít vycházkou na Trosky. Tato cesta byla značena na turistických mapách a ten, kdo si chce dnes pěšky vyjít na Trosky, je nucen jít z Rovenska velký kus po silnici. Všechny cesty přes Rybnice jsou zrušeny!

Do Újezda vedly dvě cesty. Z náměstí se sešlo Růžovou ulicí pod železniční most a za ním se mohlo odbočit pod železničním náspem vpravo a cestičkou vzhůru na Praisinkovu stráň. Nebo se za mostem pokračovalo po pohodlnější cestě dále a pod vrcholem se obě trasy spojily. Cesta po Pakomilích směrem k Újezdu byla příjemná, travnatá, později se zúžila na pouhou cestičku, po které jsme došli až na cestu těsně před vesnici. Druhá cesta z Rovenska měla svůj počátek na Sychrově, ze silnice se vyšlo kolem kaštanu u Ondřejových na polní cestu, která se po chvíli pochodu spojila s cestou dříve popsanou. Dnes obě trasy končí velmi brzy, políčka jsou scelena v lány, meze rozorány a cestičky zlikvidovány. Do Újezda vedla i další cesta pro pěší a to podél železnice směrem k Semínově Lhotě. V místech, kde končí Praisinkova stráň se odbočilo vpravo a prošlo se sedlem mezi strání a Vínem a tam se navázalo na cestu k vesnici.

Ze Příhona byla používána úvozová cesta podél Veselky směrem ke mlýnu v Sýkořicích a dále, a nebo do Trub. Dnes je zde situace nepřehledná, úvozová cesta byla poněkud posunuta ze své původní trasy a jako cesty ji lze použít jen pro pěší, protože hned za Příhonem je železná závora na zámek. Domnívám se, že úvoz byla cesta veřejná. Chataři, kteří mají svoje víkendové chaty a chaloupky v Trubách, musí ke svým příbytkům jezdit auty přes Sýkořice a pod bývalým mlýnem přejet brodem Veselku.

Přímo ve městě byla zrušena jedna krátká cestička, která šla podél rybníčku vedle plotu u Valkounů směrem dolů vedle domku pana Špůry, č. p. 242. Léta používaná zkratka byla náhle před několika lety zrušena. Škoda, že se zde neprosadil veřejný zájem a neuplatnilo se právo dlouhého užívání.

Je škoda zrušených cestiček? Vím, že už by sloužily menšímu počtu pěšáků. Pěšky se chodí méně než dříve, i když se pro zdravotní účely pěší cesty doporučují srdcařům a diabetikům. Dnes se opět začíná více chodit do přírody. Je potěšitelné, že Bora jsou stále vyhledávána a navštěvována, protože poskytují skutečně radost a potěšení. Doufám, že tam nebudou žádné cesty zrušeny a žádné nové upravovány a Bora budou natrvalo přístupná těm, kteří se tam dovedou slušně chovat. V žádném případě nelze tam dovolit nějaká ralley na motorkách či na horských kolech.

Naším městečkem prochází okresní silnice od Pyrámu ve Ktové. Na odbočení ze státní silnice stál sloup – rozcestník ukončený jehlanovitou hlavicí, zvaný Pyrám. Je to už řadu let, kdy byl sloup odstraněn, ale křižovatka se stále jmenuje u Pyrámu. Za městečkem pod Týnem se silnice rozdvojuje – vlevo směr Železný brod, napravo směr Semily a Lomnice n. P. Za mého mládí byla silnice pouze štěrkovaná a o její údržbu se staral cestář. V Rovensku nebyl cestář a do městečka docházel opravovat výtluky a díry v silnici pan Louda z Hrdoňovic. Byl to urostlý, vrásčitý starý pán a chci mu věnovat malou vzpomínku. Pan Louda se vždy zastavil na svačinu u nás v hospodě. Rozbalil si ubrousek a z něho si vyndal svoji svačinu. Vždy to byl chleba, krajíc asi 4 centimetry silný, do něhož měl vyříznutý dolík, vyplněný tvarohem. Chleba si pomalu ukrajoval nožem a k tomu vždy kousek tvarohu. K zapití si koupil pivo a tak posvačil a nabral zase sílu k rozhazování štěrku. Po odchodu do důchodu převzal službu cestáře pan Nožička z Krčkovic. Měl to daleko do práce. A to pěšky!

Asi počátkem třicátých let se počalo s dlážděním silnice. Domnívám se, že první dláždění žulovými kostkami začalo v Čechově ulici. Na uválcovanou silnici byla navršena vrstva písku, dlaždiči si vyměřili a označili šířku pásů a dláždili do oblouků. Věru těžká práce, celý den klečet v písku, často studeném a mokrém a rukama pečlivě usazovat jednotlivé dlažební kostky. Dláždění v rovenské silnici pokračovalo poměrně rychle, ale ne všude byla dlažba prováděna do oblouků, ale místy byla zpracovávána do lomených tvarů. Dnes je celá silnice kryta asfaltovým potahem, dláždění jako by nebylo.

Když byla v celém městečku ukončena dlažba, zůstávala část silnice od Pyrámu až na Sychrov prašná. Tehdy byla ve Ktové, asi 200 metrů od Pyrámu, postavena mobilní obalovna, kde byla připravována ve veliké rotační peci asfaltová směs a tou byla částečně strojně a více ručně pokryta vozovka od Pyrámu až do Rovenska k železničnímu přejezdu, k závorám. To jsem nebyl ještě velký kluk a podivoval jsem se, jak mohli silničáři přivést tak velké stroje a navozit takové haldy materiálu k obalovně. Myslel jsem si v dětské hlavě, že tam ty haldy písku a štěrku natrvalo zůstanou.

Tak už jsme měli v Rovensku alespoň v průtahu silnici tak říkajíc bezprašnou. Zůstávalo zde však ještě náměstí se starou úpravou. Plocha náměstí byla vydlážděna hrubou dlažbou – kočičí hlavy. Na východní a západní straně náměstí byly řady lip. Lípy byly též kolem Mariánského sloupu. V polovině třicátých let (1936) došlo ke generální přestavbě náměstí podle návrhu učitele Fibricha, volné plochy náměstí byly vydlážděny drobnými kostkami a kolem celého náměstí byly upraveny široké chodníky. Místo lip byly vysazeny javory. Obecní váha, která byla umístěna před hostincem u Studničků, zůstala ještě nějaký čas v používání i po přestavbě náměstí. Nebyla to žádná ozdoba. Rok po skončení prací byl na náměstí do zelené plochy na travertinový podstavec zasazen klenot, sousoší ROZHOVOR, dílo profesora Drahoňovského, rodáka z nedalekého Volavce. Totéž sousoší zdobí hrob Mistra Drahoňovského na pražském Vyšehradě. Které z těch sousoší je originál? Originál díla je v Rovensku, náhrobek na Vyšehradě zdobí poněkud zmenšená kopie. Tato informace pochází od dcery profesora Drahoňovského. .

Ve třicátých letech byla vyměřena nová trasa silnice z Rovenska do Semínovy Lhoty a současně byla realisována její výstavba. Nová silnice kopíruje s malými změnami do té doby používanou polní cestu.

Kdo používal všechny cesty a cestičky? Každý, kdo chodil na vycházky či za zaměstnáním a nebo do školy. V období, o kterém píšu, nebyly žádné autobusové spoje, z vesnic se chodilo do školy pěšky. Do rovenské měšťanské školy chodily děti z Troskovic, Újezda, Ktové, Borku, Štěpánovic, Václaví, Tatobit, Veselé, Sýkořic. Dnes, když nejede autobus, tak se prostě do školy nejde. Já jsem navštěvoval střední školu v Turnově. Ve válce byl omezen počet vlaků a tak jsme občas za pěkného počasí šli po skončení vyučování domů pěšky. V květnu a červnu jsme zpravidla jezdili do školy na kole. Za obchodem, s prodejem hospodářských přebytků se chodilo buď pěšky a nebo s vozem s koněm do Lomnice či Turnova. Cestiček se využívalo ke zkrácení cesty, zvláště když měl pěšák namířeno poněkud dále. Byl jsem několikrát pěšky v Semilech a po silnici se šel jenom úsek od Proseče na Žlábek. Ostatní části cesty vedly jen po cestičkách a lesních cestách. Vzpomínám si, že někdy v roce 1941 hráli rovenští fotbalisté zápas v Jilemnici. Tam jsme jako fandové jeli nákladním autem (na dřevoplyn) . Při návratu se jedna parta mladých lidí nedostala do auta a tak šli pěšky po zápase z Jilemnice dobrých 40 kilometrů domů. Do Rovenska dorazili hluboko po půlnoci znaveni. Únava z nich spadla druhého dne, když při taneční zábavě byla pro ně vytroubena volenka jako odměna a uznání za jejich pěší výkon.  

 Železnice

Jak jsem se dočetl, byl na železnici v Rovensku zahájen provoz již v roce 1903 a domnívám se, že se mnoho do konce dvacátých let nezměnilo. Kolejnice asi byly původní, užší a byly dimenzovány pro menší provoz a pro lehčí lokomotivy. Nedovedu odhadnout, kdy byla prováděna výměna kolejnic a pražců, ale jako kluk jsem se byl dívat na práci železničářů na úseku trati naproti mlýnu v Koutech. Usazování kolejnic a ruční podbíjení pražců byla velmi těžká práce. Dnes jsou na tyto práce upravené mechanismy a stroje. Zřejmě až po výměně kolejnic začaly jezdit na naší trati větší a silnější lokomotivy. Pro kluky to byl svátek, chodili jsme se dívat na nádraží na nezvykle velké stroje a obdivovali jsme veliká kola lokomotivy. Na počátku třicátých let byly ještě používány osobní vagóny dřevěné, později sice plechové, ale stále s obyčejnými dřevěnými sedadly. Vchod do vagónu byl přes otevřenou plošinku a mohlo se přecházet z jednoho vagónu do druhého. V průběhu času byly otevřené plošinky zrušeny a vůbec byly vagóny vylepšeny – už nebyly jenom dva oddíly, ale osobní vozy měly jen jeden oddíl a druhou polovinu vozu vyplňovala kupátka. . Vagóny bývaly označeny nejen směrovými tabulkami (to je i dnes), ale tabulky informovaly cestující, že je vagón určen školní mládeži a jiný zase je určen pro nekuřáky. Kuřáků bylo podstatně více a tak pro ně byl určen zbytek vlaku. Dnes se ve vlaku už vůbec nekouří.

Nádražní budova se vůbec nezměnila. Před lety bylo zábradlí u verandy po celé délce, dnes je tam jen jeden díl. Při příjezdu vlaku byla v zábradlí otevřena dvířka a umožněn vstup na nástupiště. Na větších nádražích, pokud někdo chtěl vstoupit na nástupiště a neměl v úmyslu odejet, byl povinen si koupit lístek, tak zvanou perónku. Na malých zastávkách nebyly zděné budovy, ale byly jen velké dřevěné boudy o třech stěnách. Strana ke kolejišti byla otevřena. Záchody ani světla u těchto bud nebyly, jízdenky se prodávaly u průvodčího ve vlaku. Takovéto zastávky byly ještě koncem války ve Ktové, v Borku a v Sedmihorkách. Nové staniční budovy byly postaveny až kolem padesátého roku.

Rovenská železniční stanice měla pouze dva zaměstnance – byl to pan přednosta a skladník. Přednosta odpovídal za provoz a prodával jízdenky, skladník přijímal a vydával kusové zásilky, staral se o výhybky a dohlížel na vykládku vagónů, hlavně uhlí.

Koleje lákaly kluky k některým hrám. Naše zahrada sousedila přímo s dráhou a tak jsme často byli na kolejích. Oblíbenou hračkou bylo pokládání drobných penízků nebo jiných kovových drobností na koleje a čekali jsme, až nám lokomotiva z našeho materiálu vylisuje větší či menší placičku. Za projev odvahy jsme pokládali to, že jsme vylezli po bočních stěnách mostu, po jejich kamenech až ke kovové mostovce a tam v malém prostoru těsně pod kolejištěm jsme čekali, až pojede vlak. Hukot vlaku býval skutečně strašidelný a často jsme si přáli, aby už konečně vlak přejel. Jednalo se vždy jen o pár vteřin, ale nám se zdály pod mostem tak dlouhé. Věděli jsme, že se nám nemůže nic stát, jedině snad spadnout dolů se stěny. Od nás jsme neměli daleko k závorám, ke šraňkům. Stahovaly se ručně, točilo se klikou, až závory zapadly do vidlic. Často jsme navštěvovali paní, která obsluhovala závory a dívali jsme se na jedoucí vlak. U závor byl malý domek, kde obsluha trávila čas mezi vlaky. Dnes jsou na přejezdu automaticky zapínané světelné a akustické signály, které se po odjezdu vlaku vypnou..

 Jak se bydlelo a žilo

Rovensko není nijak výstavné městečko. Převládají domy a domky nízké, domů poschoďových je jen pár na náměstí a v ulici Palackého – Revoluční. I když vybavení domů a domků nebylo nikde nadstandardní (podle moderní terminologie), lidé byli v podstatě spokojeni. Jak jsem již dříve poznamenal, snad nikde nebyla zřízena koupelna, sprcha a splachovací záchody byly výjimkou. V průběhu času se zlepšoval standard a lidé si upravovali svá obydlí tak, aby se v nich cítili dobře. Kuchyň byla zpravidla jen součástí některé místnosti, kde se prakticky bydlelo, jedlo a pracovalo. Jen málo domů mělo tolik místností, aby rodina měla vedle samostatné ložnice i samostatný obývák. V malých domcích, hlavně v roubených, byly obyčejně jen dvě místnosti – v jedné se vařilo, jedlo, pracovalo, stál tam verštat ku broušení a spalo. Ve druhé místnosti byly uloženy rezervní peřiny, buď pro vlastní potřebu nebo pro návštěvu či dokonce jako budoucí věno pro nevěstu. Dále tam byl uskladněn některý nábytek, třeba skříně a případně skleník a prádelník.

Nábytek v bytech byl vyroben ze dřeva, masivu. Nové materiály, jako laťovky a překližky už byly tu a tam do nových nábytkových kusů zapracovány, bylo to zase dřevo. Různé náhražky, na příklad dřevotřískové desky – tam bylo víc lepidla a tmelu než třísek – sololit, umakart se objevily snad až během války. Dnes čtete často v novinách inzeráty, že se koupí nábytek starší než 60 let. V některých domácnostech jsou ještě v používání skříně, stoly a kuchyňské příborníky, které byly moderní před 70 lety. Staré nábytky přicházejí do módy.

Nádobí za mého mládí bylo ještě tu a tam kameninové, mísy na zadělávání, hrnce na mléko, smetanu, sádelňáky a másláky. Kameninovým nádobám v případě potřeby prodloužili život dráteníci, když čas od času přišli a kameninový hrnec opletli drátem. V některých domácnostech byly ještě těžké litinové hrnce, pekáče a rendlíky. Tento druh nádobí už měl odzvoněno a byl nahrazen lehčím, smaltovaným a hliníkovým. Dnes už se hliníkové nádobí zase odstraňuje jako zdravotně závadné. Drobné nádobí, hrnečky, misky, talíře se stále, dříve i dnes vyrábějí z velmi oblíbeného materiálu – z porcelánu či majoliky.

Postele měly na prkenných podložkách slamník plněný dlouhou žitnou, cepy mlácenou slámou. Výbava postelí se pomalu vylepšovala, bylo možné koupit drátěnou vložku a na ní matrace, plněné žíněmi (luxus) nebo travou či slámou. Dodnes je tomu mnohde tak. Spalo se všude pod peřinami – bylo to ctí každé hospodyně, aby zajistila husí či kachní peří. V zimě se sešlo několik sousedek k draní peří, při čemž se ovšem hodně hovořilo a projednávaly se různé drby. V dnešní době se peří užívá méně a přikrývky jsou plněny novými moderními materiály, které jsou protialergické, teplé a zaručeně bez roztočů.

V každém kuchyňském koutu byla postavena kamna, většinou kachlová, často s jednou či dvěma pečícími troubami a medencem pro ohřátí vody. Topilo se uhlím, ale na nákup uhlí všude nebylo a proto se velmi často topilo dřívím. To se kupovalo celkem zřídka, protože do lesa nebylo daleko a hajný měl taky někdy volno a nebo neviděl, kdo si jakou soušku odnáší. Koksu pro otop se používalo zcela výjimečně.

Se zavedením elektrického proudu se mohlo vylepšit kuchyňské zařízení. Kde byly finance, tam se mohly koupit moderní elektrické spotřebiče pro domácnost. Velkým pokrokem byly elektrické kuchyňské sporáky, první ledničky (jejich pořízení bylo skutečně ve výjimečných případech) . Drobné elektrické kuchyňské přístroje, třeba vařiče s plotýnkou a nebo spirálové, pomohly tam, kde nebylo peněz na sporák či elektrickou troubu. Specielní přístroje, jako rychlovařiče, různé mlýnky či roboty přišly na trh poněkud později. Tu a tam se pořídil motorek k pohánění brusných kotoučů na verštatu.

Téměř ke každému domku patřilo kousek pole. Tak si mohl ledaskdo vypěstovat na svém políčku vlastní brambory, zasít kousek obilí, vypěstovat nějakou řepu či usušit trochu sena. Kdo měl políčko, mohl chovat i kravku, ta poskytla mléko, utlouklo se kousek másla a přece jenom se mohlo něco na živobytí ušetřit. Tu a tam se chovalo i prasátko, bylo maso i sádlo. V menších chaloupkách byla v chlívku alespoň koza. U každého domku bylo vždy několik slepic, velmi často pár hus a nebo kachen. Vlastní obilí se dalo do mlýna semlít a v některých domácnostech se pekl domácí chleba. Měl úplně jinou chuť než chleba pekařský. S mým bratrancem jsem občas měnil chleba – já mu dal krajíc pekařského, on mě zase krajíc domácího. Byli jsme šťastni, když nám klukům tetička v peci upekla malé chleby naplněné nakrájenými jablky. To byla pochoutka!

I malá políčka se musela zorat a nebyl všude k disposici potah. Kdo měl kravku, mohl orat s ní. Ten kdo neměl potah se dohodl s nějakým rolníkem, který mu zoral pole a na oplátku chalupník šel k rolníkovi pomoci o žních a nebo při sběru brambor. Když chalupník sklidil obilí, potřeboval ho vymlátit. Žito se mlátívalo občas ručně cepy, sláma zůstala dlouhá a mohla se použít do slamníků a nebo na opravu doškových střech. Pokud nebylo potřeba dlouhé slámy, odvezl chalupník při žních svoji úrodu tam, kde měli mlátičku, vymlátil obilí strojem a na čisticím mlýnku (na fofru) vyčistil zrní od plev.

V Rovensku bylo ovšem i několik větších rolníků. Nechci napsat sedláků, nikdo neměl příliš veliké hospodářství, nebyli tady žádní statkáři. Větší rolníci měli větší výměru pole buď vlastního a nebo pronajatého. Pěstovali obilí – žito, pšenici, oves i ječmen, brambory a další plodiny. Bylo tady dosti koní, byli chloubou pana Zikmunda, Šourka, Kupce, Dudka, Valkouna i jiných hospodářů. Za koně se mohly zapřáhnout některé mechanismy, které usnadňovaly práci. Byly to ruchadla, plečky a různé sekací stroje – travní či obilní a jistě i povozy pro svoz úrody. Všechna pole byla obdělána, nebylo nikde ladem ležících ploch. Všechny louky byly posečeny buď sekačkami, ale velmi často i velké plochy se sekaly ručně, kosami. Tráva, ať syrová či sušená (seno), byla základní pícninou pro dobytek a sklízela se ze všech ploch a míst. I tam kde bylo vlhko a kde by se dnes těžké traktory utopily, byla tráva sklizena. Kam nemohli koně, nastoupili sekáči. Ty velké prostory, které jsou dnes ladem u Hrubé Skály a Sedmihorek i jinde, byly všechny sklizeny a nikde nerostl rákos. Drobní majitelé koz a králíků vysekali všechnu trávu z příkopů a mezí. Železniční zaměstnanci měli přiděleny určité úseky podél trati, kde kosili trávu na náspech a příkopech, ba dokonce, pokud byl u trati poněkud větší prostor, pěstovali tam brambory. Dnes je situace naprosto jiná. Na zcelených polích hospodaří družstvo a pěstuje jen takové plodiny, které zaručují nejvyšší ekonomický efekt. Z obilnin je to jen sladový ječmen, dále řepka – olejka, pro výkrm dobytka kukuřice, boby a nějaké zelené krmivo. Soukromníků, kteří hospodaří v našem okolí, je velmi málo.

Ve válce se živobytím to bylo poněkud složité. Bylo zavedeno řízené hospodářství, každému bylo přiděleno určité množství potravin pomocí lístkového systému. Lístky byly zavedeny na pečivo (chleba, housky), na maso a masné výrobky, na textil a poukazy na obuv. Pokud si někdo koupil oběd v restauraci, musel odevzdat příslušný počet lístků. Samozásobitelům, kteří měli vlastní maso a obilí, bylo spočítáno jak dlouho mají vlastní zásobení a nebyly jim vydány žádné potravinové lístky. Systém však pokračoval i po osvobození, po skončení války a tak bylo zajištěno rozdělení potravin pro všechny.

Ne samým chlebem živ je člověk – jak se ve třicátých letech občan věnoval kultuře? V Rovensku bylo kino, hrálo se v neděli, později i ve středu a vždy bylo vyprodáno. Pokud se hrálo divadlo našich ochotníků, bylo vyprodáno. Hodně se četlo, nejen knihy koupené. V městské knihovně (často se používal výraz v čítárně) bylo velmi mnoho výpůjček. Protože v druhé polovině dvacátých let už byl zaveden elektrický proud, poslouchalo se rádio, pořady dramatické i vzdělávací. Muži, zvláště v zimních měsících, se scházeli u některého souseda a hráli o sirky karty. Karty se samozřejmě hrály i v hospodách. Lidé chodili častěji na vycházky. Spolky pořádaly tajné výlety. Dnes je tomu poněkud jinak, lidé jsou lákáni ke sledování televize, jiní zase k obrazovce počítače.

Daleko víc lidí bylo věřících, mělo na ně velký vliv náboženství. V mnoha domcích nad hlavními dveřmi bylo v rámečku zavěšeno Boží požehnání s různým textem, na příklad: Kde Bůh hospodaří, tam se dobře daří. – Kde Bůh, tam láska – Dej Bůh štěstí – Budˇvítán, kdo s dobrým úmyslem vcházíš. – Tato Boží požehnání byla v různých provedeních, tištěná, malovaná na dřevě i na skle, ba i vyšívaná a jsou dnes už vzácná a jsou předmětem sběratelského zájmu. V každé rodině byl alespoň jeden obrázek s náboženskou tematikou, třeba Anděl strážný s děckem nebo Panna Maria, nebo obraz některého svatého. V mnoha domácnostech visel křížek s Ukřižovaným Kristem.

Hospodyňky i jejich dcery uměly šít a vyšívat. Velmi často bylo možné vidět záclony ručně pracované, pěkně vyšívané. Vyšívané byly i nástěnné “kuchařky” obvykle vkusně zdobené a se zajímavými nápisy. Pamatuji si jen dva. Na kusu bílé látky bylo vyšito: Komu se to u nás nelíbí, ať si to doma lépe zařídí. Nebo – Mikádo měla, vdávat se chtěla, polévku uvařit neuměla. Možná, že si starší čtenáři vzpomenou na další krásné poučné texty.

Vzpomínám na svá klukovská léta. Vyrostl jsem v hospodě a často jsem pozoroval hosty, pány středních let. Bylo jim snad čtyřicet a mě se zdálo, že jsou velmi staří. Mladé oči jinak posuzují co vidí kolem sebe. A nebo vypadali starší proto, že někteří z nich nosili knírek. Byla to asi tehdejší móda, knírky nebyly úplně malé. Nejhezčí byly takové, které se zužovali do špiček a byly ozdobou starších pánů. Plnovous či bradka byla výhradou lesáků. Pánové často chodili k holiči, pokud se holili doma, tak většinou břitvou. Kdo by to dnes ještě uměl? Jako pokrývka hlavy se hodně nosily klobouky a byly oblíbené i u mladší generace. Na každou vycházku musel být klobouk. Z pánské módy bych ještě měl vzpomenout na pumpky – polodlouhé kalhoty pod koleny podkasané. Nosily se všude, do školy i na vycházky. Nutno však připomenout, že je nosili jen mladší páni.

Vegetace

Stromů v Rovensku nebyl nikdy nedostatek, jak na veřejných místech, tak i u soukromníků v zahrádkách a zahradách. Alej vzrostlých lip byla v ulici Palackého od Rohu až na Týn. Staré lípy byly poraženy a místo nich vysázeny javory. Kolem kostela byla dosti bohatá vegetace, jak velikých stromů tak i různých keřů. Situace byla teprve letos rázně vyřešena. Byly poraženy lípy před kostelem, některé úplně zdravé, které by ještě řadu let vydržely a byly odstraněny nevhodné keře, z nichž některé již zastiňovaly pomník padlých. Na hřbitově kolem kříže bylo sedm krásných vysokých borovic. Dvě z nich musely být poraženy, ohrožovaly bezpečnost. Na náměstí byly lípy, při úpravě náměstí byly poraženy a místo nich zasázeny javory. Na začátku ulice Husovy byla lípa, vysazená roku l9l5 na paměť Mistra Jana Husa. Lípa byla letos poražena, protože prý byla vyhnilá a ohrožovala bezpečnost. Na druhé straně silnice je lípa, která byla vysazena asi v roce l920 na dvoře bývalého hostince u Karla IV. Vyrostla do velikosti a krásy. Skupina lip byla na dvoře pod radnicí, všechny však byly vykáceny. Nejen lípy byly okrasou městečka. Vzpomínám si, že na Sychrově před kovárnou pana Cillera byl krásný kaštan. Byl poražen. Některé staré kaštany ještě stojí, na příklad krásný silný strom před zvonicí (usychá? ), velké kaštany za kostelem, kaštan před domem pana Zikmunda v Žižkově ulici a nebo starý kaštan na Sychrově u Ondřejů (u Patků) . V zahrádce domu Dr. Kruse byly dvě mohutné smuteční vrby. Podobný strom byl naproti ve vjezdu do dvora pana Charouska. Všechny tyto krásné vrby byly odstraněny. Podíváte – li se od hřbitova k městu, zjistíte, že na několika místech jsou vysoké soliterní stromy, ať už mohutné smrky, břízy, modříny či jiné druhy. Když byly před mnoha léty vysázeny, byly krásné a byly pro radost. Dnes jsou sice krásné, ale často vzbuzují obavy, aby je nějaká vichřice nevyvrátila a aby při pádu nezpůsobily škodu.

2

Podél potoka Veselky rostou olše, vrby, osiky a jiné druhy stromů. Některé dosahují velkých výšek a nejsou mnohde už ozdobou, ale zaclánějí výhledu do volné přírody a výhledu na Trosky. Uvedu jeden příklad. Jdeme – li cestou ze Sýkořic od Trub k Příhonu jsou Trosky úplně zakryty vysokými stromy podél Veselky. V době, kdy ještě fungoval náhon na Jankův mlýn staral se pan mlynář prý i o to, aby i Veselka měla volný průběh, a udržoval i vegetaci v rozumných mezích.

Před vstupem do lesa na Borách je tabulka s označením – Chráněná přírodní památka. Nevím, platí – li toto upozornění více samotnému lesu, který je v nejvyšších částech Bor skutečnou památkou. Je tam málo zeminy, proto stromy rostou velmi pomalu. Pamatuji se, jak byly silné borovice před šedesáti lety a o kolik málo zesílily za toto dlouhé období. Les se někomu zdá velmi řídký, je tomu tak v některých částech a je to právě způsobeno nízkou vrstvou země, propustným pískem a suchem. Nové stromky se velmi špatně uchycují. Jiná situace je poněkud níže, třeba vedle cesty pod Čechovou vyhlídkou a nebo pod skalami. Nejsem lesák, to je můj osobní názor. Anebo má tabulka chránit skály, na mapách značené jako Skály Borecké? Na některých mapách jsou Bora označena jako chráněné území a nedovedu pochopit, která chytrá hlava v době komunistického režimu jistě za dobrý úplatek podepsala povolení k výstavbě chat. Chaty na Bora vůbec nepatří a považuji za zločin, že tam byly vystavěny. Kdo povolil příjezd auty lesem až k chatám? To jsem trochu odbočil od tématu vegetace. Ta v okrajových částech lesa bují a plocha zalesnění se zvětšuje. Nový porost je před Borami před cestou k rekreační chatě Severochemy, dále pod chatou na jih. Díváme – li se z Čechovy vyhlídky dolů pod skály, vidíme, že pomalu celá plocha zarůstá a pár desítek metrů dále se černá nový les. Škoda však, že v některých částech lesa vyrůstají tak velké stromy, že zastiňují pohled na skály. Za našeho mládí byl blok Tehníkových skal odhalen, dnes jsou vrcholky korun stromů tak vysoko, že sotva jsou k vidění jen jeho nejvyšší partie. Stejná situace je na druhé straně Bor u Štěpánovic. Skály na Hrádku dnes nejsou vůbec vidět, ztratily se z pohledu od vesnice. Pokud si někdo myslí, že si vyleze na vrcholky skal na Hrádku a že se bude dívat do širokého okolí, bude velmi zklamán, jako jsem byl zklamán já. Ze skal vidíte jen vrcholky stromů. Není dlouhá doba, kdy v některých partiích Bor nebudou vůbec vidět skály. Zůstane otevřený pohled z dálky jen na skály kolem Čechovy vyhlídky jednak proto, že tam jsou skály vysoké a také proto, že pod skalami se občas těží dřevo a obnovuje se les. Přimlouvám se za to, aby Borám byla věnována větší péče.

3

Podívejme se z Čechovy vyhlídky k Troskám. I tento mohutný skalní masiv spojený hradbami v obdivuhodný a neopakovatelný útvar, který vévodí celému kraji a je dominantou Českého ráje se pomalu ztrácí a je zakrýván vzrostlými stromy. Stromy zakrývají přední hradby v celé délce a úpatí obou věží. Za mého mládí byl pod hradem mladý lesík s dvoumetrovými stromky, které dnes vyrostly ve veliké stromy. Tehdy bylo poměrně dosti volného místa pod hradem, nebyl problém se dívat z Rovenska dalekohledem a pozorovat turisty, jak vcházejí branou do hradu. Dnes je všechno zarostlé a kryté lesem. Snad stromy nevyrostou tak vysoko, aby nám zaclonily i vrcholky věží. Vstoupíte – li na rozhlednu na Panně můžete vidět, jak vysoko dosahují špičky stromů. Abyste se přesvědčili o tom, že nepřeháním, podívejte se na některou starou pohlednici Trosek a porovnejte s dnešní skutečností. Trosky z druhé strany jsou chráněny vesnicí, k níž ještě les tak silně nepronikl, a hrad je vidět v celé kráse. Prohlížíte – li pohlednice Trosek, zjistíte, že většina snímků je zhotovena od jihu, tj. z druhé strany. Jsou pro to jistě dva důvody – první spočívá v tom, že se fotografuje po sluníčku a druhý důvod, že jsou Trosky lépe vidět. Pohled na Trosky od Mladějova a nebo ještě lépe z kopce u Stéblovic je skutečně krásný. My jsme však zvyklí na pohled od nás, z Rovenska, ale ten se nám stále zhoršuje. Inu, vegetace je přírodní velmoc, která se musí trvale usměrňovat a držet na uzdě.

Vegetace nejsou jenom stromy, ale i keře a květinky. Mnoho keřů trnek a šípků bylo odstraněno při scelování polí při likvidaci mezí. Zmizely úzké pásy políček a zmenšily se možnosti hnízdění. Z polí vymizely koroptve, křepelky, bažanti a s nimi i zajíci. Lovná zvěř není vegetace, ale s vegetací přímo souvisí. Za starých časů v obilí rostl plevel, který měl svoji krásu. Dnes nikde neuvidíte v dozrávajícím obilí rudé plátky vlčích máků, ani modré kvítky chrpy a nebo koukolu. Pokud se vám vůbec podaří najít obilí v naší oblasti. U Koudelky stále ještě však kvetou z jara petrklíče, blatouchy, upolíny a sasanky. Snad ještě na málo známých místech rostou jaterníky a nebo vzácné horské sasanky. Neprozradím kde, půjdu se však na jaře po nich zase jednou podívat.

 Okupace – válka

V roce 1933 převzal moc v Německu Adolf Hitler. Svojí výmluvností a velkohubostí zahájil propagandu pro vytvoření Velkoněmecka. Pro tuto myšlenku získal v sousedních zemích vhodné agitátory. V naší republice to byl Konrad Henlein, který zahájil mezi německy mluvícími občany naší republiky fašistickou propagandu, vykládal po vzoru Hitlera, že Němci jsou vyšší rasa, že jsou v Čechách utiskováni a štval Němce proti Čechům. Němci v pohraničí, ačkoliv nikdy nebyli občany Německa a nikdy jim nevládl německý císař, protože spolu s námi do roku 1918 byli občany Rakouska – Uherska, najednou začali volat hesla Heim nach Reich a nebo Ein Volk – ein Reich. Na jaře roku 1938 si zapsal Hitler první úspěch, když obsadil Rakousko a provedl tak zvaný Anschluss.

V pohraničních oblastech naší republiky si začali Němci hrát na pány. Čechům všemožným způsobem ztěžovali život, napadali je a ničili jim majetek. Tak byla připravována půda, aby mohl Hitler proti nám zasáhnout. Přece jenom ve svých úmyslech se na čas zarazil, když viděl připravenost naší armády při částečné mobilizaci (dne 21. 5. 38) . Tlak Němců proti Čechům trval a proto muselo dojít ke všeobecné mobilizaci v září 1938. Naše snaha odvrátit od státu a národa nebezpečí fašismu byla marná, protože dne 29. září 1938 rozhodli o nás a bez nás zástupci evropských mocností na Mnichovské konferenci. Byli jsme donuceni bez boje předat pohraniční území Německu a ztratili jsme tak asi jednu třetinu státu. Většina českých rodin, které žily v pohraničí, opouštěla svoje majetky a hledala nové domovy ve vnitrozemí. I k nám do Rovenska přijelo několik zoufalých rodin jen s tím nejnutnějším, aby zde našly trvalý a nebo přechodný pobyt a novou existenci. Vzpomínám alespoň na některé – rodina Železnova, Fišerova, Rozkovcova, Kolovratníkova, Fleischerova (židi) . Z Liberce se k nám odstěhovala valná část SKD (Severočeské konsumní družstvo) a část svých zásob uložilo ve volných prostorách mlékárny. Roveňáci se velmi pěkně zachovali k utečencům a přijali je mezi sebe s ochotou a porozuměním. Byly to velmi krušné chvíle, které dolehly na každého z nás, všichni jsme se cítili zrazeni, podvedeni evropskými spojenci a s obavami jsme hleděli do nejasné budoucnosti. Při stěhování rodin z pohraničních území (často se používalo označení ze Sudet) přišlo do škol i mnoho nových žáků a musely vznikat pobočné třídy A, B, C. Dosavadní žáci byli často přemístěni do jiných pobočných tříd, já jsem přešel z áčka do céčka.

Po smutných vánocích přišel rok l939. Každý si přál, aby to byl rok šťastnější a lepší, ale nikomu se toto přání nesplnilo. Dne l5. března l939 vtrhla fašistická vojska do zbytku republiky, když den předtím na pokyn Hitlera se odtrhlo Slovenko a prohlásilo se samostatným. V Čechách a na Moravě byl vyhlášen Protektorát. Němci začali okamžitě hospodařit a ukazovat svoji sílu. Mnohde se okupanti nastěhovali do škol, které byly změněny v německá kasárna a vyučovalo se ve stísněných podmínkách. Ihned bylo zavedeno řízené, plánované hospodářství a zaveden lístkový systém. Němcům nepohodlní jedinci byli internováni a nebo odsunuti do táborů. Všichni židé byli označeni žlutou Davidovou hvězdou a postupně odváženi do koncentračních táborů a jak jsme se dověděli později, většina z nich byla popravena v plynových komorách. Z Rovenska se tento osud naplnil u PhMr. Broda (nikdo před okupací nevěděl, že je žid) a u rodiny Fleischerových, která se do našeho městečka uchýlila při záboru pohraničí. Všude byl probouzen strach z budoucnosti. Německými orgány byl vydán zákaz poslouchat cizí rozhlas, v některých přijímačích byly demontovány cívky krátkých vln. Stále se však naslouchalo volání z Londýna, Moskvy a Vatikánu, stále v nás byla probouzena naděje, že život pod krutou vládou Němců nebude trvalý.

Dne l. září l939 jsme se hned ráno dověděli z rozhlasu, že německá vojska napadla Polsko a začala blesková válka. Polsko nevydrželo dlouho nápor dobře vyzbrojené německé armády a brzy bylo celé zničeno. Západní spojenci samozřejmě nic nepodnikli a ukázalo se, alespoň dočasně, že je velmi snadné smlouvy neplnit. V Polsku nastal daleko větší teror, než byl u nás. Když si okupanti poněkud odpočinuli, napadli dne 22. června 1939 Sovětský svaz, i když krátce před tím byla uzavřena vzájemná smlouva o neútočení. A nastala válka v plné hrůze, která se časem rozšířila i na západní Evropu.

Všude stoupalo napětí, docházelo k demonstracím a půtkám. K velkým akcím došlo v Praze. Proti studentským demonstracím německé orgány tvrdě zakročily, řada českých studentů byla popravena a další desítky studentů byly odvezeny do koncentračních táborů. Všechny vysoké školy v Protektorátě byly 17. listopadu 1939 zavřeny, českým studentům bylo znemožněno další studium. Můj bratr se tehdy vrátil z Prahy s modřinami na zádech po ranách pendrekem a měl strach, že bude sledován.

V Čechách pokračoval útisk všeho lidu, pokračovala likvidace pro Němce nežádoucích živlů. Vzrůstal odpor lidu, docházelo k menším či větším diversím, akcím a demonstracím. Říšským protektorem byl stanoven Reinhard Heydrich, jeden z největších fašistických fanatiků a nepřátel Slovanů. Dne 27. května l942 byl spáchán atentát na tohoto tyrana. Heydrich po několika dnech zemřel, ale atentát nic nevyřešil. Nastalo období teroru a kruté msty. Denně byly v tisku i na červených vyhláškách uváděny soupisy lidí, kteří byli popraveni jen proto, že prý atentát schvalovali. Němci si našli záminku, že se v Lidicích ukrývají nepřátelé říše a dne 10. 6. 1942 byla celá ves spálena, všichni muži na místě popraveni, všechny ženy odvezeny do koncentračních táborů a děti většinou dány na převychování do německých rodin. Totéž se opakovalo o čtrnáct dnů později, když dne 24. 6. 1942 byly zničeny Ležáky u Pardubic.

V městech i na venkově se množily akce, které organizovali parašutisté, které sem dopravila letadla Rudé armády a nebo britská R A F. I v našem kraji působila jedna skupina, dva letci z této skupiny našli útočiště v domku plavčíka na rovenské plovárně. Jejich úkryt byl prozrazen a dne l6. ledna l943 přijela v noci větší skupina Němců, aby parašutisty zatkla a dostala živé. K jednání si přivzali starostu pana Kouřila, aby on donutil chlapce, aby se vzdali, jinak že bude s Rovenskem naloženo právě tak, jako s Lidicemi. Po jednání se starostou se rozhodli oba chlapci pro dobrovolnou smrt. Spolkli jed a vyšli z domku. Venku na ně čekalo vojenské komando. Po několika krocích účinkoval jed a chlapci padli k zemi. Němci je naložili do auta a odvezli k Dr. Krusovi, aby jim okamžitě pomohl, protože je chtějí dostat živé. Dvěma hrdinům však nebylo pomoci a tak hrdinnou smrtí zemřel Lubomír Jasínek a František Závorka. Plavčík z Rovenské plovárny pan Emil Lukeš byl odvezen do vězení, po osvobození republiky se vrátil domů.

Ve válce jsem byl zaměstnán v mlékárně. Při jedné sobotní službě, už odpoledne, jsme slyšeli podivné zvuky a rachocení plechů. Brzy se vysvětlilo, že někde v prostoru nad plovárnou explodovalo vojenské kurýrní letadlo a roztrhlo se na mnoho kusů. Vyběhli jsme ven a běželi jsme se podívat ke Kotcům. V tom jsme spatřili, že na poli na Káčovkách leží opuštěný padák. Byl trochu zakrvácen a my jsme uvažovali, zda je to padák německý či anglický. Letec nebyl nikde. Později jsme se dověděli, že je to letec německý a že mu poskytli první pomoc v truhlárně u Putnarů. Několik zvědavců běželo dál přes Paldu, nad hlavami nám stále lítaly zbytky letadla a dostali jsme se až k lomu na Kamenici, kde hajný objevil na stromech mrtvé letce. Křídla z letadla spadla na Kotce na volný prostor nad dnešní rybník u Koudelky, motory setrvačností letěly ještě kus a spadly až za les, do potůčku pod silnici, která vede k Holenicům. Jistě že to byl pro všechny svědky pádu veliký zážitek. Druhého dne byl vydán pokyn, že si nikdo nesmí nechat žádný úlomek letadla na památku a že musí být všechny části odevzdány. Nevím přesně, domnívám se, že se to stalo v roce 1944.

Začíná rok 1945, ještě není konec války. Všude trvají nějaká omezení, počet vlaků je omezen, cesta do školy a ze školy se prodlužuje čekáním na vlak. Spojené mocnosti porážejí Němce na všech frontách, Němci se nechtějí vzdát. Naším krajem procházejí průvody zajatců, které Němci přesouvají z ohrožených míst dále do vnitrozemí. Denně chodí naši lidé s potravinami a na cestě podávají zmučeným a unaveným zajatcům posilující jídlo. Z pochodujících kolon se podaří občas některému zajatci odejít a tak se vesnice a lesy plní novými obyvateli. Někteří vesničané poskytují zajatcům přístřeší a domov. Několik chlapců je ukryto v Holenicích, kam zase z Rovenska proudí dodávky potravin. Z některých skupin zajatců se tvoří partyzánské skupiny, nejen na Holenicku, ale i kolem Trosek, Sobotky i jinde. Vedle zajateckých pochodů se na silnicích objevily kolony Němců, kteří měli svá hospodářství v Maďarsku a kteří utíkají před frontou. Na vozech mají jen to, co mohli naložit. Občas s nimi jede čeledín, který byl hospodářovi přidělen z řad zajatců. Na jaře 45 jsem se seznámil ve Veselé s francouzským zajatcem, který sloužil u nějakého sedláka, jenž přijel do našeho kraje jako “národní host”. Často jsem do Veselé jezdil se Svaťkou Krusem na kole na besedu s naším Francouzem. Francouzštinu jsem od maturity nezapomněl a tak jsme se vzájemně učili, já jsem si doplňoval znalost francouzštiny, zajatce jsme učili češtině a němčině. Zajatec se jmenoval Michel Grignon. Sehnali jsme mu lepší boty a lepší ošacení a jednou jsme s ním podnikli pěší výlet na Trosky. Byla to od nás drzost a odvaha, kdyby nás někdo kontroloval, nevím jak bychom dopadli. Němci měli ještě stále možnost takové přestupky tvrdě trestat.

Jednoho jarního dne mě zastavil na náměstí Míla Sedmidubský a vyzval mě, abych se “svým” zajatcem přišel do Rovenska do domu ke Křesťánkům. Zapíral jsem, že žádného zajatce neznám, ale marně, prý o mě všechno vědí. Bohužel se mi nepodařilo Michela sehnat, domnívám se, že už se odebral na cestu domů, a tak jsem šel na pozvanou schůzku sám. Otevřel jsem oči – místnost plná lidí různých národností, šicí stroj stále v provozu, ženy šily vlajky všech národů bojujících proti Německu.

Národní hosté byli též v Rovensku, nastěhovali se do měšťanské školy, byli to sedláci z Maďarska. Manželka na ně často vzpomínala, jak jejich dcerka Maryška měla strach při každém přeletu letadla nad Rovenskem. Rodina Maďarů si u Charousků zpracovávala svoje zásoby masa s notným přídavkem papriky a s velkým obsahem tuku. Když jsem se oženil, často pantáta o těch Maďarech vyprávěl.

Fronta se blížila a Němci se chtěli stále bránit. Někdy z jara byly organizovány akce, pracovní povinnosti, kdy jsme byli odvezeni do lesa pod Troskami. Tam jsme na pokyn německého starého vojáka, snad vysloužilce, poráželi vybrané stromy. Ty se oklestily a urychleně se vozily do Rovenska. Na více místech se v městě vybudovaly zátarasy, na jejichž stavbu měli Němci plány snad z antických dob. Byl jsem přesvědčen, že by jistě odolávaly moderní technice jen krátkou dobu. Zátarasy byly postaveny v Čechově ulici těsně nad domem pana Brožka (Dudka), v Komenského ulici těsně pod domem pana Frýby a třetí zátaras byl v Tyršově ulici před domem pana Riegra. V době nebezpečí se měly kmeny stromů položit přes silnici do jakýchsi kapes na okrajích ulice a tím měl být znemožněn provoz na ulici.

Květnové dny v Rovensku. O nich se už psalo hodně a dosti lidí se na ty vzrušené chvíle vzpomíná. Byly to dny plné bojového nadšení, po ulicích plno lidí, vyprávělo se o úspěších partyzánů, o ukořistěných dělech a autech i o hrůzách války. U všech lidí byla vidět radost, že konečně válka skončila a s ní i nenáviděná okupace. K politováníhodnému činu došlo dne l0. května, kdy byl zastřelen prchajícím zajatcem ruský partyzán komisař Nelipovič. Chápal jsem, že jako trest za utracený život oblíbeného ruského vedoucího partyzánů bylo popraveno několik Němců. Myslím však, že k popravě dalších 350 (? – odhad) německých zajatců, osob už nemuselo dojít. Kolik mezi zastřelenými bylo vojáků? Vyprávěl jsem jednou o celé příhodě známému Němci (byl v naší rodině v roce 1927 učit se česky, chodil tady rok do školy), který se účastnil ruského tažení a ten mi řekl, že takových poprav v Rusku spáchali Němci na stovky.

I když byl život v Rovensku velmi klidný, nebylo tady udavačů ani německá posádka, vojáka jsme viděli jen jednou za čas, do městečka dokonce během války dojížděli letní hosté jako v době míru, přece jen několik občanů v průběhu okupace přišlo o život. Možná, že nevzpomenu na všechny, jejich jména jsou vypsána na pamětní desce před pomníkem padlým. Naproti našemu domu byl malý domek, rodný domek Vratislava Šantrocha. Jako redaktor Rudého práva byl popraven, na radnici je umístěna jeho pamětní deska. V koncentračním táboře zemřel pan Šimek. Můj spolužák Česta Holubec, který byl nasazen na nucené práce do Německa, zahynul při náletu na Kasel. Mladý voják Patočka byl zastřelen na Slovensku benderovskou kulkou. Sokol Vráťa Bakovský, který byl členem české policie, zahynul v dubnu 45 při náletu v Plzni. Znovu vzpomínám na smrt rovenských židů – PhMr. Broda a manželů Fleischerových.

Mnoho mladých lidí bylo v době okupace donuceno pracovat pro okupanty. Také z Rovenska odejelo do německých fabrik několik chlapců. Byli mezi nimi i moji kamarádi a tak mohu vzpomenout, že Mirek Damašek pracoval ve strojírenském podniku v Nové Pace a v Berlině, kde pracoval i Míla Fišer, spolu s ním tam byl i Gusta Srna. Můj bratr Pepík již od roku l943 pracoval na výrobě lokomotiv v Berlině, Vláďa Lhoták ve Vídni, Česta Holubec v Kaselu, kde zahynul při náletu. V Berlině byl totálně nasazen i Pepa Kořínek a Pepík Martínek ze Příhona. Jistě mladých lidí z Rovenska bylo v Německu na práci více, nemám jejich seznam. Maruška Charousková, moje budoucí žena, dostala příkaz k práci v Nové Pace. I když do práce nastoupila, byla tam jen jeden týden. Podařilo se dosáhnout svolení, aby nastoupila do učebního poměru a tak místo nucených prací se vyučila a získala výuční list pro obor řezník a uzenář. Já jsem měl štěstí, že jsem ve válce pracoval v mlékárně. Vedení mlékárny přesvědčilo německé úřady o tom, že jako potravinářský podnik je mlékárna pro válku důležitá a tak jsme byli od práce v Reichu osvobozeni, přítel Vodseďálek, Jenda Kohout a já. Přesto jsem dostal dvakrát příkaz k nástupu práce, jednou do Breslau (Vratislav), podruhé do Vídně. Podnik mě vždy vyreklamoval.

I na frontách bojovali muži z Rovenska. Na východní frontě a při krvavých bojích na Dukle se účastnil vojenských operací Oldřich Kvapil ze Příhona. Po osvobození zůstal v armádě, nyní, jistě už v důchodu, má hodnost generála. V dílně u Lukešů byl po několik let zaměstnán soustružník, původem z Moravy, letec, pilot – instruktor Áda Fornůsek. Někdy koncem roku l939 se mu podařilo z pilotní školy, kam ho Němci povolali, aby cvičil německé piloty, odletět na západ, kde pak uplatňoval svoje instruktorské znalosti v Anglii, později v Kanadě. Po osvobození se sice vrátil domů, po krátkém čase havaroval. Po vyléčení zranění a popálenin znovu emigroval na západ. Protektorát měl i vlastní armádu, tak zvané Vládní vojsko. Do bojů nikde nezasáhlo, konalo pouze hlídkovou službu. Nějaký čas bylo přesunuto do severní Itálie, kde konalo strážní služby, aby německé oddíly mohly být odsunuty z těchto pozic na frontu.

Po skončení války, v průběhu roku 1946 byla provedena veliká akce, přesídlování pohraničních Němců do Německa. Jistěže při tomto neobvyklém a rozsáhlém stěhování docházelo občas k nemilým příhodám. Dnes někteří, zvláště Bavorští politikové kritizují a odsuzují celou přesídlovací akci a volají, aby Benešovy dekrety byly zrušeny. Jsem přesvědčen, že odsun Němců nebyla jenom záležitost Čechů, protože odsun byl schválen dohodou vítězných mocností v srpnu 1945 v Postupimi.

Okupaci a válce jsem záměrně věnoval více prostoru a některých problémů jsem se leckdy jenom dotknul. Je nutné stále na tyto smutné doby vzpomínat a připomínat mladším generacím. Zkuste, vy starší pamětníci, se zeptat na nějakou událost někoho mladšího a zjistíte, že vědomosti o tak důležitém historickém období jsou naprosto mizivé. Nesmí se zapomenout na hrůzy války, na ohromné ztráty na lidských životech, na nesmírné utrpení vězněných a týraných lidí v koncentračních táborech a na plynové komory, které pomáhaly likvidovat všechny národy, které nebyly germánské.

 Události a vzpomínky, které nebyly zachyceny v jednotlivých kapitolách

Dne l. září 1928 – poprvé do školy. Začínají první školní povinnosti, musíme si zvykat na školní kázeň – první velký zásah do dětského života.

Když jsem chodil do první třídy, vyšli si žáci ze školy na Praisinkovu stráň téměř až na vrchol stoupání proto, aby všichni žáci byli přítomni zasazení lípy Svobody (? ) na památku desátého výročí vzniku samostatného státu – Československé republiky. Zasazená lipka však neměla dlouhého věku, už tehdy byli mezi kluky vandalové. Asi po dvou letech někdo lipku zlomil. Jednoho dne jsem náhodou viděl zahradníka pana Žďánského nést novou lípu. Šel jsem s ním na stráň pomoci zlomený strom vykopat a novou lípu zasadit. Dnes po letech je lípa košatá, široká koruna má větve až k zemi a volá po odborné úpravě. Letos v létě byla celá lípa obalena květem, lípa nebyla zelená, ale žlutá a hučela včelami.

Až po napsání tohoto odstavce jsem se doslechl, že v jakémsi Průvodci Rovenskem je uvedeno, že na Praisinkově stráni je lípa Kavanova. Na dobu svého dětství vzpomínám, nemám žádné písemné poznámky, možná že se pletu v přesném určení let a v určení, komu na počest byl strom vysazen. Jedno je naprosto jisté, že lípa byla vysazena v době, kdy jsem chodil do obecné školy a to jest od roku 1928 do 1933 a to tehdy, když jsem navštěvoval první či druhou třídu. Pokud jsem se dopustil omylu, omlouvám se.

Vzpomínka na školu: Pan řídící měl vedle školy zeleninovou zahrádku. Tu a tam vyzval žáky čtvrté nebo páté třídy, aby mu zeleninu zalili vodou z potoka. Žáci zpravidla využili možnosti, aby pokropili i hřiště Pod školou, kde se odpoledne hrávala kopaná a jiné míčové hry, samozřejmě s velikým křikem a halasem. To nebylo nikdy příjemné panu řídícímu, který hned druhý den našel sportovce a domlouval jim těmito výrazy: vy čutálisti, vy kopálisti, vy gólové, vy blátošlapové.

Na podzim v říjnu 1928 vyhořela na náměstí skupina domů a tak byl získán volný prostor vymezený asi tak dnešní zelenou plochou.

Dne 4. července 1929 bylo Rovensko postiženo velikou bouří spojenou se vše zničujícím krupobitím. Od západu se přihnaly mraky podivně zbarvené, temné i žluté i téměř černé a začalo, jak se říká Boží dopuštění. Kroupy byly tak těžké a prudké, že prorazily v oknech vnější i vnitřní skla a napadaly i do místností. Žádné okno nezůstalo celé. Hrůza! U nás doma jsme měli dům těsně opravě a kroupy na omítce nechaly všude svoje stopy. Vedle silnice byl vystavěn zděný plot, který byl den před bouří omítnut. Po krupobití byla omítka z valné části otlučena. Mnoho střech bylo silně poškozeno. Velmi brzy se do naší obce nastěhovali sklenáři. U nás na dvoře byla jedna z jejich dílen. Sousedé k nám nosili poškozená okna a sklenáři se snažili ze všech sil, aby zvládli velký počet oprav a zasklení co nejdříve.

Odhaduji, že někdy v roce l930 jsme měli první rozhlasový přijímač. Pamatuji se, že k nám přišel jeden občan a poprvé slyšel hudbu z radia. Nemohl pochopit, jak ta bedýnka může hrát a stále chodil kolem a díval se, kde jsou muzikanti. Byla to záhada, muzikanti nikde a muzika hrála.

Domnívám se, že to bylo v roce 1932, kdy vzducholoď Graf Zeppelin vyplula na propagační cestu Evropou. Jednoho dne jsme šli s návštěvou na Bora. Když jsme vystoupili na vrchol cesty a náhodou jsme se podívali směrem k Rokytnickému rybníku, uviděli jsme veliký doutník – to byla vzducholoď Zeppelin. Sledovali jsme její cestu po obloze směrem k Hrubé Skále, až se nám ztratila z dohledu. Takový obrázek se vyskytne jednou za život.

Musím se také přiznat k tomu, že jsem jako kluk zkusil kouřit. Bylo mi snad asi l4 roků a malá parta kluků spala ve stanu. Večer jsme přešli do cihelny, usadili jsme se v hliněné stěně a zapálil jsme si. Měli jsme strach, aby někdo z dospělých neviděl ohýnky zápalek. Upřímně přiznávám, že nám nikomu ta první cigareta nechutnala. Byli jsme tam tehdy tři kluci a jenom jeden se stal kuřákem. Já jsem v celém životě vykouřil jen asi l0 cigaret.

V Rovensku v době mého mládí bylo dost požárů. Z větší části byly požáry založené úmyslně a byl to útok na pojišťovnu. Naproti našemu hostinci byl dřevěný domek č. p. 37, kde se narodil Vratislav Šantroch. V tom domku za mého mládí jsme si často hráli, s rodiči tam bydleli dva kluci a děvče. Jedné noci však domek vyhořel. Byl to pro nás šok, když jsme viděli, jak vše zachvátily plameny. Tatínek ráno mluvil s obyvatelem domku a řekl mu: Jarko, to jsi nemohl říci aspoň mě, že zapálíš. My bychom se tak nelekli. Na jaře jsme ze spáleniště odvezli hodně ohořelých dřev na hranici k pálení čarodějnic.

Ještě jedna vzpomínka z války. Bylo to o vánocích 1944, bratr přijel z Německa na dovolenou. Po večeři na Štědrý den jsme spolu šli k jeho dívce na Týn. Cestou Pepík vykřikl, poslouchej, kulomet! Já jsem nic neslyšel, ale on měl z Berlína a náletů tak vycvičený sluch, že slyšel zdáli střelbu. Druhý den jsme se dověděli, že angličtí hloubkoví letci napadli u Kyselovska vlak a prostříleli lokomotivu.

Kdo měl v Rovensku ve správě honitbu, to nevím. Pronajatou ji však měli honci, lovci a střelci z Liberce, společnost samých Němců. Každoročně se sešli, aby si něco ulovili. Časně ráno se sešla společnost v našem hostinci a vedoucí honu k nim promlouval německy a česky, poučoval je o bezpečnosti při lovu, o chráněných ptácích a o jiných informacích. Odpoledne účastníci lovu měli u nás loveckou hostinu. Za nějaký čas k nám byly předány peníze, které se rozpočítaly na každého majitele pozemku podle jejich výměry polí a potom byly vyplaceny jako náhrada škod, které lovci při svém lovu způsobili. Nebylo to nikdy moc peněz, ale každý byl rád, že dostal alespoň nějakou symbolickou náhradu.

 Co bylo v Rovensku za mého mládí 1940 a co je letos (2000)

Četnická stanice od roku 1868

Obecní strážník

policie žádná

Lékárna od roku 1870

otevřeno jen v úterý

Lékaři 2

Zubař 1

Zdravotní středisko:

praktický lékař

zubní lékař

dětský lékař l x v týdnu

rehabilitace

Peněžní ústavy:

Občanská záložna už před rokem 1893

Okresní záložna hospodářská – pobočka

Spořitelní a záložní spolek

Poštovní spořitelna – IPB

Kino v radnici od roku 1925

není

Sanitní auto

není

Benzinová čerpadla 2

žádné

Drogerie s plným sortimentem 2

jedna – omezený sortiment

 

textilní obchod žádný

 

obchod obuví žádný

 Soupis obchodníků a řemeslníků

 

 V období let 1930 až 1945 – podle ulic

NÁMĚSTÍ

č. p. 62

Obchodní středisko Jednoty stojí na místě, kde bývala stará dřevěná hospoda U České Koruny, která byla zbourána roku 1974. Hostinským zde byl pan Holán, starosta města. V roce 1891 byl v této hospůdce na letním bytě básník Svatopluk Čech. Na jeho počest byla na dům zasazena pamětní deska, která je nyní vyvěšena v radniční restauraci. Česká koruna měla několik pokojů pro hosty, byla vyhlášená výbornou kuchyní. Ze dvora hostince byly přístupné pokoje, které sloužily jako turistická noclehárna. Ve válce v těchto prostorách byla nějaký čas umělá líheň kuřat.

č. p. 61

Dnes dům Kubelkův. V té části domu, kde je dnes velká výloha, byl obchod U Klofců. V tomto krámě bylo k dostání vše – široký sortiment potravin, železářské zboží, kosy i řetězy, petrolej i líh, hospodářské potřeby. V druhé polovině domu v přízemí byla pobočka Okresní záložny hospodářské z Turnova. Po zrušení pobočky (až po válce? ) tam byla ordinace dentisty pana Kubelky a i ordinace obvodního lékaře. V poschodí nad záložnou byla četnická stanice.

č. p. 1 – Radnice

Sídlo Městského úřadu, kde dlouhou dobu úřadoval tajemník pan J. Karásek, byl mu k ruce městský posel. Starosta neúřadoval denně, byla to čestná funkce. Pro službu města byl k disposici městský strážník. K městskému úřadu patřil i archiv. Už tehdy byl v radnici hostinec – šenkovna byla malá, dnes je tam kuchyň. Hospodským byl J. Dědeček. Malý byt měl tam, kde je dnes skladiště pro hostinec. Za bytem byly šatny divadelního spolku. V sále radnice bylo od roku 1925 kino, rovenskými občany hojně navštěvované. V prvním poschodí byl poštovní úřad. Někdy v roce 1933 nebo 34 byl dvěma zloději provrtán z půdy strop a došlo k pokusu vyloupit poštu. Pachatelé byli chyceni na půdě radnice. Vedle pošty byla úřadovna Občanské záložny. V druhé části poschodí, kde je dnes byt domovníka, bylo pěkně uspořádané museum. V radnici byla i veřejná knihovna, čítárna.

č. p. 83

Hotel Český ráj. To je nový název. Vždy se tato budova jmenovala Hotel u Studničků. Velká škoda, že po rozsáhlé stavební úpravě asi před 25 lety chátrá a rozhodně nedělá městu žádnou reklamu, spíše svými reklamními nápisy, psanými nejdříve německy a teprve potom česky, klame turisty a rozčiluje roveňáky. Hotel je uzavřen.

č. p. 84

Dům, ve kterém měl ordinaci praktický lékař Dr. Arnošt Krus. Na domě jedna deska připomíná dramatické chvíle v lednu 1943, druhá vzpomíná na návštěvy prof. Drahoňovského.

č. p. l00

Přes náměstí proti radnici – nápis ve skle nad vchodovými dveřmi připomíná, že tady bydlel Čeněk Zikmund. Byl městským tajemníkem. V poschodí bydlel ředitel školy Vilém Šída.

č. p. l01

Dům pana Zikmunda. Paní Lysá vykupovala po vesnicích máslo, tvaroh, vejce a dále prodávala. Pan Zikmund měl krátkou dobu obchod uhlím. V tomto domě byla ve válce prodejna mléka.

č. p. 220

Dům pana Svěceného, který dával brousit kameny, české granáty a s kameny obchodoval.

č. p. 102

Starobylý dřevěný dům pana Šťovíčka, zajišťoval osivo, semena a hlavně umělá hnojiva.

č. p. 103

Havelkovi – obchod kameny a broušení. Na domě býval nápis – Zprostředkovatelna práce, nevím, zda fungovala. Na domě byl dlouho i ukazatel směru k Semilům a Železnému Brodu. Ve dvoře si v posledních letech Josef Havelka zřídil brusírnu a pokračuje v tátových stopách jako brusič diamantů.

č. p. 68

Dům naproti na rohu – dlouhodobý městský tajemník a matrikář J. Karásek. Jeho žena oblíbená herečka, vedoucí zpěváckého spolku Veselan, učitelka hudby (klavír) .

č. p. 67

Ze bydlel pan Hep – truhlář, jezdil za prací do Jičína, ale truhlařil i doma.

č. p. 204

Krátký – obchod textilem se širokým sortimentem, látky, záclony, galanterie, prádlo.

č. p. 66

Havlíček – obchod uhlím, sklad uhlí měl v kůlnách na nádraží. Nyní ve dvoře má pan Patočka brusírnu diamantů.

Uprostřed náměstí stával blok domů, který 10. 10. 1928 vyhořel. V bloku domů byly tři živnosti. Prostor zůstal nezastavěný, dnes zelenou plochu zdobí Drahoňovského sousoší Rozhovor.

ČECHOVA ULICE – z náměstí k jihu, směr k Troskám.

č. p. 62

Na levé straně, téměř ještě na náměstí, ve spodní části hostince U České koruny měl krámek s potravinami pan Patočka. V krámku i v bytě, který s krámkem sousedil, byla krásná klenba.

č. p. 65

Naproti přes ulici měl truhlářství pan Rudolf. Po zrušení truhlářství se sem nastěhovali Patočkovi od naproti.

č. p. 64

Asi o padesát metrů níže je domek rodiny Brožkovy. Starý pán zde měl kamnářství, výrobu kachlů, z nichž stavěl kamna. Paní Brožková prodávala bavlněnou metráž, povlakoviny, ručníky. Jejich syn Josef zde začal svoje hodinářství.

č. p. 231

Malý domek, v něm potravinářský krámek, bývalý Konsum, se starou cedulí, na níž bylo uvedeno jméno majitele – Jos. Jar. Brožek. V krámku obsluhovala paní Jínová.

č. p. 47

Naproti, o něco níže, jak jsme říkali na kopečku, na rohu ulice Spálené, měl kolářství pan Křelina. Nezabýval se jenom kolářskou prací, ale vyráběl i sáňky, jasanové lyže ba i první hokejky a drobný selský nábytek (židličky, stoličky) .

3

č. p. 45

č. p. 50

O něco níže, u mostečku přes potůček vystavěl asi v roce l930 pan Brož dům, který měl ve spodní části tři garáže. Byla tady autodoprava a opravna aut. Po požáru byl dům opraven a koupil jej pan Patřičný. – V roce 1939 po útěku z pohraničí zde bydlel pan Václav Kordík, který tu zřídil pražírnu kávy, žita a burských oříšků. Později si otevřel obchod uhlím. Po válce se Kordíkovi odstěhovali do Chrastavy.

č. p. 39

Dům pana Patřičného, provozována autodoprava. Před domem byla po řadu let benzinová pumpa. .

č. p. 44

Vedle je domek, ve kterém, v zadní jeho části, měl pan Hudský první brusírnu diamantů v Rovensku.

č. p. 309

Sousedka paní Vrabcová měla dámské krejčovství

č. p. 70

Na pravé straně ulice je pěkná starší vila. Pan Vrabec dával brousit a obchodoval s drahými kameny.

č. p. 298

Ve Vrabcově zahradě u náhonu (dnes zrušeného) je kamenný domek, kde bydlela rodina Charouskova. Syn František byl malířem pokojů.

ULICE SOKOLOVO (SYCHROV)

č. p. 379

Za přejezdem železnice na pravé straně, to už začíná Sychrov (Sokolovo), měla paní Pšeničková žehlicí mandl. Chodil jsem tam s maminkou s prádlem, kolikrát jsem točil klikou!

č. p. 344

V sousedství u zatáčky je po požáru přestavěný dům. Dům vyhořel koncem války, příčina požáru? Snad nějaká válečná událost? Nás zajímá dům před požárem. Byla tam krásná klenutá kovárna a jako kluci jsme se rádi dívali na práci kováře pana Cillera, ať vykovával něco na kovadlině a nebo když koval koně.

Pod dvorkem kovány byl dřevěný domek, kde ševcoval pan Štefan (? ) . Jméno si přesně nepamatuji. Domek vyhořel.

č. p. 300

Nad kovárnou těsně za zatáčkou je domek pana Valenty. Starý pán byl zedník.

č. p. 380

Ve vnitřní straně zatáčky je pěkná vila, jejíž majitelem byl profesor hudby na Hudobné akademii v Bratislavě pan Gustav Náhlovský. Ve starší, nižší části domu bydlel domovník pan Munzar, který tam měl malou dílnu, kde soustružil drobné věci ze dřeva.

č. p. 416

Vedle, už na rovině, měl svoje stavební i nábytkové truhlářství pan Lhoták

č. p. 299

Vedle truhlárny vyrostl nový domek, kde měl od roku 1940 svoji brusírnu diamantů pan František Patočka.

č. p. 40

Na konci města, na pravé straně na dně údolí Veselky, je starý mlýn v Koutech, mlynář pan Brožek. Asi v roce (odhaduji) 1935 byl celý mlýn přestavěn a modernizován, vybaven novými stroji z TMS Pardubice. Ve válce mlynář ledaskomu vypomohl s moukou. V květnu 1945 byla nesmyslně a zbytečně vážně poškozena turbina. Mlýn byl mimo provoz a sloužil nadále už jen pro potřebu JZD.

Město končí mostem přes Veselku. Za mostem vlevo je osamocený dům už v katastru Ktové, Zde měl zahradnictví pan Damašek.

HUSOVA ULICE, za mého mládí se užíval i název Na obci.

č. p. 38

Dřevěný domek hned na počátku ulice vlevo. Zde měl holičství válečný invalida pan Bařtipán. Měl i prodejnu cigaret a tabáku, prodávalo se upraveným oknem z kuchyně.

č. p. 36

Naproti přes ulici měla krejčovství paní Horáková. Ve válce v zadní části domu bydlel a ševcoval pan Mašek. Byl rodákem z Rovenska a téměř celý život pracoval v Německu. Když se dostal Hitler k moci, pan Mašek se vrátil domů do Čech.

č. p. 35

Vedle v domku bydlel pan Trakal, byl tesařem, brousil nám podle potřeby pilky. V témže domku svého času bydlel muzikant, učitel hry na housle pan Brodský. Jeho syn Láďa hrával se svým souborem na tancovačkách, on sám hrál na saxofon.

č. p. 34

Naproti je dům, na jehož štítě byl starý, ale stále dobře čitelný nápis: Václav Hudský, obchod kameny.

č. p. 33

Vedle Hudských stojí malý dřevěný červeně pruhovaný domek To bylo sídlo “obchodníka”, který většinu svého zboží nosil sebou. “Toníček” Medek prodával různé drobnosti, drobné dárky, bonbony a dospívajícím chlapcům někdy nabízel i “vstupenky do lesa”.

č. p. ??

Vedle je domek zbourán. V pěkném dřevěném domku s úzkou verandičkou po celé délce měl truhlářství pan Pekař.

č. p. 30

Poslední domek na levé straně před lávkou – v něm měl svoji holírnu pan Bařtipán dříve než se přestěhoval na počátek ulice do č. p. 38.

č. p. ??

Za lávkou vpravo byla dosti veliká bouda, spíše hala. V té měl dílnu a výrobnu kovového nábytku pan Stuna, když se sem přestěhoval od Kůtků. Pokračovateli a novými uživateli boudy byli dva zámečníci – Škaloud a Cimbál. Po nich převzal boudu pan Ciller zámečník.

Vraťme se zpět před lávku a zahněme na rozcestí vpravo do ulice Nábřežní…

ULICE NÁBŘEŽNÍ

č. p. ??

Na pravé straně byl dřevěný domek a v něm měl kolářství pan Dědeček. Domek vyhořel.

č. p. 25

Poněkud dál od cesty vpravo stojí dosti vysoký dům ve stráni. Tam se říkalo v Hradu, pracoval tam jiný pan Dědeček se dřevem, kolářství a příprava polotovarů pro výrobu píp.

č. p. 29

Naproti je pěkný domek, kde měl zastoupení Národní pojišťovny pan Josef Kovář. Pan Kovář byl v roce 1938 župním starostou a velitelem hasičů. Pan Kovář se vyznal i v některých základních veterinárních zákrocích (veterinář v Rovensku nebyl! )

č. p. 22

Padesát metrů dál na pravé straně v malém domku obchodoval kameny a dával brousit pan Kouřil.

č. p. 210

U lávky si postavil nový domek řezník pan Štučka. Přemístil se do vlastního od Jakubců (pod náměstím) .

ULICE SPÁLENÁ a RŮŽOVÁ

č. p. 48

V ulici Spálené měl svoji první dílnu truhlářskou v domě paní Pourové pan Kvapil. Tady měl velmi malý prostor a pro práci velmi stísněné podmínky.

č. p. 49

U Lukešů byl poněkud větší “podnik”. Několik šikovných dělníků soustružilo z ručně nasekaných polotovarů ze švestkového dřeva pípy různých velikostí. Než se pípa dokončila bylo zapotřebí mnoho pracovních postupů. Výrobky byly jistě kvalitní, protože se bez reklamací expedovaly i do zámoří. Po Lukešových převzal výrobu píp podnik Special a nakonec Dřevotvar do nové provozovny na konci ulice č. p. 200.

č. p. 320

Téměř na konci ulice na levé straně vysekával polotovary pro výrobu píp pan Dědeček.

Jeho syn Antonín byl elektrikář.

č. p. 51

Za rohem, už v ulici Růžové měl svoji živnost malířskou a natěračskou pan Bukvic.

č. p. 56

Naproti přes ulici pracoval ve své živnosti spolu s manželkou krejčí Diblíček.

č. p. 63

Za domem pana Diblíčka je malý zděný domek, kde pan Vitina vykupoval kůže a případně je i vydělával pro zákazníky. Pan Vitina byl kolportérem novin Právo Lidu.

ULICE ŽIŽKOVA

č. p. 99

Hned na začátku ulice, ještě téměř na náměstí, bylo od roku 1932 řeznictví pana Charouska.

č. p. 96

Domek paní Šťastné (dnes pana Adamce) – bydlel zde Ant. Brodský, kapelník, jeho manželka Františka nakupovala vejce, máslo, drůbež po vesnicích kolem Mladějova a prodávala v Turnově a Jablonci.

č. p. 86

V domě o 50 metrů výše ševcoval Jarka Vávra. Jeho bratr Václav Vávra byl krejčím.

č. p. 310

O dalších necelých sto metrů dále na levé straně měl brusírnu kamenů pan Hejduk Václav.

č. p. 90

Na konci ulice vlevo poslední dům – Arnošt Kořínek, broušení kamenů a obchod kameny. Po několika letech v tomto domě upravil prostory pro výrobu šperků Mirek Havelka. To je však novodobá kapitola.

ULICE TYRŠOVA

č. p. 73

První rohový dům – dnešní pošta. V tomto domě byla už před 130 lety lékárna! Pamatuji se však, že tady měl cukrářství Antonín Brožek. Když se odstěhoval do Turnova, převzal po něm živnost pan Bálský. Ve dvoře, ve spodní části domu měl čalounickou a sedlářskou provozovnu pan Lukeš. Byl to šikovný pán, dovedl instalovat do lahví s poměrně úzkými hrdly dřevěné upomínkové předměty, jako na příklad Kalvárii. Dům poněkud přestavěn pro potřeby pošty a telefonní ústředny.

č. p. 74

Vilu vystavěl v roce l940 MUDr. Josef Brožek a měl tady svoji ordinaci.

č. p. 77

V tomto domě bydlel pan Fr. Pabyšta, tesař. Byl velitelem hasičů a župním praporečníkem.

č. p. 81

Naproti domek pana Maršána – dříve tady bydlel zámečník a mechanik pan Rieger. Pamatuji se, že kdysi pro hasičskou mládež sestrojil pro cvičení funkční malou hasičskou stříkačku.

č. p. 59

Dům tesaře pana Lhoty.

č. p. 54

Nyní upraveno pro obchod, drogerie. Původně zde měl prodejnu drobného železného zboží zámečník, mechanik a instalatér pan Ondřej. V zadní části domu měl velmi pěknou zámečnickou a mechanickou dílnu.

č. p. 79

Dům pana Brodského. Původním majitelem byl pan František Brožek, obchod kameny a broušení, zástupce pojišťovny Slavie. Bydlel zde i pan Tulach, učitel hry na housle.

č. p. 7l

O jeden dům dále je veliká budova, Kupcův elektrický mlýn. V roce 1933 začalo mletí. Mlýn byl zrušen, budova upravena pro jiné účely. Ve dvoře je menší dům, kde bydlela porodní bába paní Krejčová.

č. p. 405

Tam kde dnes stojí činžovní dům, bývala volná plocha, na níž byla plánována výstavba Sokolovny. Na výstavbu Sokolovny byla vypsaná sbírka, příspěvky drobných dárců se shromaždovaly v Občanské záložně.

č. p. 429

Poslední dům v ulici byl Hotel Praha, hoteliér pan Chaloupka. Poskytoval ubytování i stravování. Kdy přestal jako hotel fungovat, nedovedu určit, ale vím, že ve válce byla zde závodní kuchyň pro mlékárnu. Budova nyní slouží jako činžovní dům.

č. p. 420

Naproti na cestě k nádraží bylo pekařství pana Šorejse.

č. p. 418

Nádraží zůstává nádražím.

č. p. 20

Za nádražím je objekt mlékárny. Celý komplex pochází z počátku století, byl vybudován jako tkalcovna. Po zrušení tkalcovny byl upraven pro potravinářskou výrobu firmy ESTEP. Nějaký čas budovy stály nevyužité a až v roce 1935 byla zřízena mlékárna – Mlékařské a hospodářské družstvo v Rovensku. Byl to podnik rolníků. Mlékárna je provozována dále v jiných podmínkách.

ULICE HAVLÍČKOVA

č. p. 94

Hned na počátku na pravém rohu bydlela rodina Rudolfa Zikmunda – broušení a obchod kameny.

č. p. 408

V horní části ulice měla paní Perlová mandl, pan Perla byl malíř pokojů.

ULICE KE KOTCŮM (bez názvu)

č. p. 332

První dům v ulici, poněkud odstrčen od silnice – výroba cementového zboží, rour, skruží a náhrobních pomníků pana Novotného.

č. p. 333

Opět odstrčen dům od silnice. Zde měl živnost zednický mistr a stavitel pan Frant. Matoušek.

č. p. 151

Pod silnicí k Paldě na levé straně je stavba z doby krátce před válkou. Tam měl dřevovýrobu a truhlářství pan Putnar.

č. p. 415

Obočíme – li ze silnice cestou vlevo, narazíme na domek, kde byl místní pohodný.

ULICE KOMENSKÉHO

(od náměstí k mostu po levé straně)

č. p. 0

O trochu níže, než je dnes plakátovací tabule, byla dřevěná trafika paní Cillerové.

č. p. 24

V prvním domě pod náměstím bylo pekařství a potravinářský obchod pana K. Stěhulky.

č. p. 14

V tomto domě byl krejčí Jaroslav Šťastný.

č. p. 7

Dům Zobalových – po přestěhování z radnice zde byla Občanská záložna, po reorganizaci peněžních ústavů pobočka České spořitelny.

č. p. 13

Dům pana Bílého – zde měla paní Matějcová prádelnu a žehlírnu, škrobení límců a manžet.

č. p. 12

Pekařství a obchod potravinami pana Jaroslava Růžičky. V prvním poschodí byla v Rovensku první ordinace zubní lékařky, jméno už nevím. Po jejím odchodu převzal ordinaci pan Kubelka. Před přestavbou domu měl zde malou prodejnu elektropotřeb pan A. Dědeček. V tomto domě začínal svoji živnost truhlář J. Drbohlav.

č. p. 11

Původně malý domek pan Kouřil přestavěl. Po přestavbě byla zde prodejna textilu paní Grolmusové, později sběrna čistírny oděvů a prádla.

č. p. l0

Před mostem je malé parkoviště, na jehož místě stával malý domek, zbourán 1987. Nejdříve tam byla prodejna svíček a mýdla pana Tondla (?), později obchod obuví a opravna bot pana Housera, potom zde prodával a opravoval boty pan Pekárek.

KOMENSKÉHO ulice

– z náměstí po pravé straně:

č. p. l04

První dům – zde měl řeznictví a uzenářství pan A. Štučka. Později se odstěhoval do vlastního nového domku do Nábřežní ulice k lávce. Potom zde měli dílnu čalouníci, nejprve pan Kopecký a po něm majitel domku pan Jakubec a švadlena paní Jakubcová.

č. p. 3

V dalším velmi pěkném domě měl obchod pan J. Zikmund s dcerou paní M. Havlíkovou. Pan Zikmund byl kožešník. Protože tak malé město kožešnictví neuživí, byl rozšířen sortiment o kožešinové a kožené čepice a čepice textilní.

č. p. 230

V domě, kde je dnes restaurace Melodie, bylo řeznictví pana Drahoňovského.

č. p. 105

Hned pod ním je dům, kde měl svoji dílnu pan Frýba, bednář – vypracovával škopky, díže, kádě, putynky a podobné výrobky ze dřeva.

Pod domem pana Frýby je dnes volné prostranství, na kterém se buduje informační středisko. Dříve však tu stávaly tři domky:

č. p. l06

V přední části (u ulice) krámek s menšími železnými výrobky, za malým dvorkem pěkně vybavená zámečnická a strojírenská dílna pana Kupce. Zlikvidováno.

č. p. 108

Vedle byl menší starší domek, kde měl truhlářskou dílnu pan Kvapil, když se odstěhoval z ulice Spálené. Zbouráno.

č. p. 26

V zadní části volného prostranství je malý domek, kde obchodovala s textilem, hlavně povlakovým a ručníky paní Diblíčková. V domku měl ševcovskou dílnu J. Vaníček.

č. p. 198

V domě pana Františka Damaška byl obchod potravinami se širokým sortimentem.

č. p. 109

Pod domem pana Damaška na rohu je dřevěný domek paní Peterkové – zde pracoval obuvník pan Štučka.

č. p. 110

Naproti na rohu stojí obchodní dům paní Ulrichové.

Mezi tímto obchodem a potokem je volný prostor, na kterém stály 2 domy:

č. p. 312

Drogerie s velkým výběrem zboží baleného i volně váženého, včetně chemikálií čistých i sloučenin. Tady nás vždy ochotně obsloužil drogista pan Vojtěch Podzimek s paní.

č. p. 161

Nad potokem bylo holičství pana Leitensdorfera, který byl současně i maskérem divadelních ochotníků. .

KOMENSKÉHO ULICE (Zámostí)

– za mostem vlevo.

č. p. 9

V domě, kde má dnes hodinářství pan Josef Brožek, býval obchod pana K. Hájka, potřeby pro řemeslníky, obuvníky, čalouníky.

č. p. 8

Vyšší dům vedle byla tiskárna pana K. Hofrichtra, po něm převzal provoz pan Kadeřábek. Zde se netiskly jenom plakáty a brožurky místního významu, ale i knihy pro nakladatelství Otto Praha, na příklad Babička a Povídky Boženy Němcové.

č. p. 6

V sousedství, kde je nyní pivnice, bylo pekařství pana Brožka.

č. p. 5

Ve vedlejším domě se také peklo, ale lepší a jemnější pečivo. Byla tady cukrárna pana Václava Kočího.

č. p. 4

Soused byl pro změnu řezník, zde měl svoji živnost pan J. Voltr.

č. p. 349

Na rohu byl hostinec a řeznictví pana Brožka, později zde obchodoval pan Štrojza.

KOMENSKÉHO ULICE

– za mostem vpravo

č. p. 218

V prvním domku hned u mostu měl pekařství pan Habásek, zemřel 1942.

č. p. 162

Ve vedlejším domku bylo holičství a kadeřnictví pana Lamače.

č. p. 163

Jak jsem dotazem zjistil, zde bylo také pekařství. Já sám si nevzpomínám. Později tady měl holírnu pan Leitensdorfer.

č. p. 164

V tomto domku byl obchod potravinami u Diblíčků. V době vázaného hospodářství, tj. ve válce a krátce po ní zde obchodoval pan Kadlec (bytem v Boroví) . Když byl zde prodej potravin zrušen, upravil si prostory pro svoje hodinářství pan Josef Brožek, později se odstěhoval naproti k Hájkovům.

č. p. 165

Tady měla malý krámek se základními potravinami paní Sedmidubská.

č. p. 166

Ve velkém domě, který byl asi před l5 lety téměř celý přestavěn, měl za mého mládí živnost krejčí pan Šrek. Po jeho odchodu převzal obchod pan Houser, který tady zřídil prodejnu a opravnu obuvi. Přestěhoval se sem z malého domku od mostu.

č. p. 184

Nápisy na tiskárně pana Brunclíka připomínají, že zde byla lékárna (i se sortimentem veterinárním) a obchod materiální (drogerie) . Obchod vedl PhMr. Brod s paní, vždy měli za pultem dobrou pomocnou sílu.

ULICE PALACKÉHO = REVOLUČNÍ

Od Rohu až na Týn – po levé straně.

č. p. 0

Na levém rohu parku před transformátorem byla velká trafika paní Hudské, po ní prodával kuřivo pan Brixi. Vedle trafiky před parkem byla dlouhá lavička, na které sedělo stále několik diskutérů a projednávalo nejnovější zprávy z města. Proto se říkalo tomuto místu Na Klepandě.

č. p. 421

Nad měšťanskou školou u křížku byl potravinářský obchod pana Damaška. Po zrušení prodejny potravin si upravil obchod a dílnu pan Šírek Josef. Zařídil si obchod školními potřebami a papírnictví. V dílně za krámem vázal knihy, upravoval pasparty pro obrazy.

č. p. 422

Ve vedlejším domě bydlel klempíř Čenda Bubák. Svoji klempířskou dílnu měl v zadní části domu. – V pravé části domu měl sídlo Spořitelní a záložní spolek, kde v době úředních hodin účtovali buď pan Kovář a nebo pan Kadlec.

č. p. 423

U Grohů byla nejen pohřební služba (pohřební ústav), ale i truhlářství, zasklívací služba a rámování.

č. p. 424

Původně dvojdům. V jedné části měl krejčovství a prodej oděvů, konfekci pan Bohumil Šorejs. Výkladní skříň je původní.

č. p. 427

Druhá část dvojdomu. Tady bylo řeznictví a uzenářství pana Mrázka. Dnes je tu kadeřnictví.

Dům přestavěn.

č. p. 425

Vedle měl obchod pan Piroch – čepice, klobouky, šály ba i kožešnictví. V prvním poschodí měl hodinářskou dílnu pan Šich.

č. p. 426

O dům výše, kde je ještě dnes velká výloha, bylo krejčovství pana Vindyše. Měla tady i svůj obchod modistka paní Sudková.

č. p. ??

Vedle na kopečku byl malý domek – nadační domek – kde bydlela paní Mazánková, porodní asistentka. Pan Mazánek byl kapelníkem dechovky.

č. p. 369

Rodina Mazánkova opustila nadační domek a přesídlila do vlastního domu, kde měl pan Mazánek i obchod kameny.

č. p. 357

Široký vjezd nás zavede do dvora, kde měl truhlářství a sklad rakví pan Hloušek. Živnost truhlářskou převzal pan Klíbr. Ve dvoře byla i zámečnická dílna pana Cillera. V domě s výlohami kralovala paní Veselíková. Měla prodejnu konfekce a půjčovnu masek. Paní Veselíková každoročně organizovala průvod masek o masopustním úterý. Železný sloup, který podpírá v prodejně strop, prý zaručeně pochází ze spáleniště Národního divadla. Jak se sem asi dostal?

č. p. 176

Zde bydlel truhlář pan Kunst, později i zvoník v naší starobylé zvonici.

č. p. 179

V posledním, rohovém domě měl prodejnu potravin pan Šimice. Krátkou dobu byla před krámem i benzinová pumpa.

č. p. 180

Naproti zvonici je domek, bývalý chudobinec, který dočasně sloužil z nouze jako škola. Zde bydlel pan Tulach, který vyráběl brašny, tašky, aktovky a jiné kožené věci. Pan Jakubíčka se specializoval na bačkory a papuče.

V tomto domku mělo později, snad až v polovině padesátých let, svoji provozovnu družstvo Dubena. Vyráběly se tady hračky, specielně panenky a proto se lidově dílna nazývala Panenkárna.

ULICE PALACKÉHO = REVOLUČNÍ

Od Rohu až na Týn – po pravé straně

č. p. 168

Obchod na rohu – Josef Zikmund. Prodejna potravin se širokým sortimentem, průmyslové zboží, nádobí, ba dokonce i koncesovaný prodej střelného prachu a nábojů.

č. p. 170

Za uličkou, která vede k lávce, měla obchod textilem paní Kvapilová.

č. p. 293

V druhém domku pracoval jako obuvník pan L. Kvapil. Měl i malý sortiment bot na prodej.

č. p. 171

Velký dům pana Pavlíka. V přízemí tohoto domu měl svoji lékařskou ordinaci MUDr. Brožek, než si postavil dům v Tyršově ulici.

1

č. p. 172

V tomto domě byly obchody dva. Na levé straně měl krám majitel domu pan Polívka, obchod školními potřebami a papírnictví. Pan Polívka vydal celou řadu pohlednic z Rovenska a okolí. Po panu Polívkovi převzal jeho krám pan Šírek, když se sem přestěhoval od pana Damaška. V pravé části domu byla prodejna textilu pana Praizlera.

č. p. 160

Přestavěný dům byl kdysi Hostinec v Lípách, hostinský pana Kasan, později pan Plamínek. K hostinci náležel kuželník, dosti navštěvovaný. Na domě je pamětní deska, připomínající událost z l0. 5. 1945.

č. p. 173

Malá ulička, vjezd do dvora, nás dělí od domu pana Vajnara, obchodníka kameny. Jeho manželka měla obchod potravinami, který později převzala paní Fajtová. V místnosti za krámem byl mandl.

č. p. 174

V nižším domku vedle měl řeznictví pan Holán.

č. p. 321

Nízký dům, do něhož se vchází pod úroveň chodníku po několika schůdkách. V pravé části domu měl svoji dílnu majitel pan Drozen. Byl to mechanik, zámečník, vyráběl jednoduché výrobky na lisu, zahrádky na okenní parapety pro květiny, ale hlavně strojky, jak se říkalo mašinky, pro brusiče kamenů. Na levé polovině byla klempířská dílna. Nejdříve zde provozoval svoji živnost Č. Bubák, než se odstěhoval naproti škole. Naposledy používal tuto dílnu klempíř pan Sýkora.

č. p. 364

Obchod pana Čeňka Kutka – potravinářské zboží, železářské, hospodářské potřeby. Nějakou dobu stála před krámem i benzinová pumpa. Po zrušení obchodu byla zde školní kuchyně a jídelna.

č. p. 270

Nižší domek vedle má vyšší komín, typický pro pekárnu. Ze školy jsme chodívali k pekaři panu Ondřejovi pro “martiny”, asi jako dnešní šáteček plněný marmeládou, ale protáhlého tvaru. Nebylo větší lahůdky! Ve válce byl zde pekařem pan Šír, později pan Šírek.

č. p. 396

První dům nad školou. Zde měl klempířství starý pán Karel Bubák, který byl však v době mého mládí už na odpočinku.

č. p. 397

Ve velkém domě nad ním měla živnost dámská krejčová paní Zajíčková. Byla to svého času nejlepší a nejvyhledávanější módní dílna.

č. p. 398

V dalším domě bydlel pan Hlaváček, tesař a truhlář. Pracoval sice u dráhy, ale rád si vydělal i při práci pro občanstvo. Paní Hlaváčková byla švadlena. – Původně v tomto domě měl prodejničku pan Ďaďourek, čepice.

č. p. 399

Dnes modlitebna Jednoty bratrské, dříve dům pana Svobody, prodej a oprava bot.

č. p. 400

Textilní obchod, metráž, galanterie = živnost pana Medka.

č. p. 401

Prodejna pana Demuta – látky hedvábné i vlněné, koberce, záclony, galanterie, přípravy pro švadleny, prádlo.

č. p. 402

V sousedství – dům s ordinací doktora Smichouse.

č. p. 403

Poslední dům v ulici – pan Drahoňovský – broušení a obchod kameny.

č. p. 175

Jsme na Týně. Kde je dnes malé parkoviště stál starý roubený dům rodu Bubáků. Přes malý dvorek byla klempířská dílna.

č. p. 177

Hostinec a řeznictví pana Drahoňovského. Dnes je dům upraven jako obytný.

č. p. 178

Řeznictví pana Mazánka – dvě konkurenční živnosti vedle sebe. Ve stejném domě v levé polovině měl hospodu pan Ruta. Dnes všechno přebudováno = Machtův hostinec na Týně.

ULICE RIEGROVA (Bahýnko)

č. p. 370

První dům v ulici – majitel pan Zikmund, obchod kameny a broušení. Celé přízemí domu bylo upraveno pro firmu BAŤA – prodej obuvi a punčoch. Z několika vedoucích prodejny si vzpomínám na jméno Kympl. Při prodejně byla i správkárna obuvi, kde pracoval pan Jenikovský a pan Pršala.

č. p. 292

Po pravé straně, asi po 50 metrech, měl truhlářství pan Josef Bubák.

č. p. 223

Dům na levé straně – paní Neumanová – broušení a obchod kameny.

č. p. 308

Dům dvoře – v přízemí byla brusírna a výrobna prášku pro leštění broušených kamenů (trypl), v poschodí byt a obchod kameny pana Tejnského.

č. p. 229

Za domem pana Tejnského v ulici Na louce měl obchod uhlím pan Holán. Rozvážel uhlí vlastním koňským potahem.

č. p. 330

Opět v ulici Riegrově na pravé straně – L. Podolka – broušení kamenů, výroba zlatých i stříbrných šperků s českými granáty. V dílně pracovalo několik dělníků. To, co je dnes pro Turnov Výrobní družstvo Granát ve velkém, to byl svého času pro Rovensko podnik pana Podolky. Pan Podolka byl pro mnohé lidi mecenášem. V nové době bylo na budově provedeno mnoho stavebních úprav uživatelem firmou SECO.

č. p. 279

Vedle Podolkových byl hostinec a řeznictví (pan Bubák a pan Růta), živnost byla zrušena počátkem dvacátých let. Po zrušení hostince převzal domek pan Lešák a měl zde pekařství. Domek zlikvidován při úpravách pro firmu SECO.

č. p. 258

Na levé straně ulice měl zahradnictví pan Majšajdr, věnoval se hodně pěstování zeleniny.

č. p. 215

50 metrů dále na levé straně na rohu uličky měl krejčovství pan Jindřišek.

bez čísla popisného

Cihelna – na pravé straně se zařezávala do stráně, ze které se kopala hlína pro výrobu cihel. Zabírala dosti velkou plochu. Několik rovných “placů” sloužilo pro ruční výrobu cihel a pro jejich předsušování. V poměrně malé boudě byl lis pro strojní výrobu. Uprostřed cihelny stála kruhová pec pro vypalování výrobků – cihly plné, duté, klenovky, drenážní trubky. Cihelna byla likvidována. Majitelem byl pan Srdínko (č. p. 256) (na každé ruční cihle bylo znamení S R a číslo cihláře), po panu Srdínkovi převzal cihelnu pan Miloš Brožek, který měl později i prodej uhlí.

č. p. 247

Na spodní cestě pod cihelnou měl dům pan Podzimek – švec. Jeho sestra Stázka sbírala staré věci, hlavně železo. Sběr železa nebyla živnost.

č. p. 196

Dále směrem k Boroví, ještě pod kopcem, v “Pecníku” měl kamnářství pan Jaroslav Brožek. Vedle dílny měl pěknou vypalovací pec, dílna i pec zbourána.

č. p. 288

V Boroví, kde se cesty rozdvojují, bydlel pan Štefan, zedník.

ULICE JIRÁSKOVA

č. p. 199

Tam, kde je dnes dům pana Jiřího Brožka (přestavěno), byl menší domek pana Landy, který měl zahradnictví. Po roce l945, když se pan Landa odstěhoval do Liberce, vedl zahradnictví Pepík Pospíšil z Bahýnka.

č. p. 303

Na druhé straně křižovatky bydlel a pracoval krejčí pan Ruda Pospíšil.

č. p. 285

Odbočíme – li asi po 50 metrech do uličky vlevo, najdeme kovárnu pana Václava Brunclíka.

č. p. 287

Jdeme – li od kovárny uličkou dále, narazíme na křižovatce na levé straně na velký dům na Tábůrku. I tady byla kdysi hospoda.

č. p. 276

Naproti na křižovatce bydlela v menším domku paní Bímová, kupovala po vesnicích máslo, vejce a tvaroh a dále prodávala.

č. p. 211

Dům s černými skleněnými balkony je nový. Na jeho místě stávala krátkou dobu pila pana Janků. Pila vyhořela, vše se zlikvidovalo.

č. p. 111

Vcházíme – li do Jiráskovy ulice od Ulrichů, narazíme na veřejnou studnu. Za ní směrem k Tábůrku byl malý domek, kde bydlela porodní babička paní Žďánská. Její manžel byl zahradníkem. Domek zlikvidován. .

ULICE U MLÝNA

č. p. 156

Ulice dostala jméno podle mlýna pana Janků. Ve mlýně byla i pekárna, kde se pekly poněkud větší chleby, hodně podobné chlebům domácím.

č. p. 305

Naproti mlýnu na břehu Veselky měl dílnu zámečník, kovář a podkovář pan Malát.

č. p. 155

V ulici U mlýna měl povoznictví pan Vávra. Dům přestavěn.

č. p. 153

Hned naproti je domek, už trochu přestavěný, kde měl kominickou živnost pan Hyška, po něm pan Podobský.

č. p. 33l

Za rohem, už na cestě před lávkou bydlel pan Švára, hrobník.

ULICE MATOUŠKOVA = Příhon

č. p. 118

Hned na počátku ulice bylo (ještě nedávno) truhlářství pana Drbohlava.

č. p. 322

Pan Najman – výroba dřevěných skládacích metrů barvených.

č. p. 143

V malém domku, poněkud odsunutém od ulice měl krejčovství pan Kazda.

č. p. 144

Pan František Fajta obchodoval peřím.

č. p. 142

Pan Drahoňovský byl pokrývačem

č. p. 124

Na protější straně ulice byl obchod potravinami pana Hlubučka.

č. p. 125

Stejný obchod byl i Fajtů.

č. p. 130

V malém dřevěném domku pracoval bednář pan Vojtíšek.

č. p. .

1

Na Příhoně měl svoji dílnu i truhlář pan Pajtler. Ve svém pozdním věku pracoval hlavně pro kostel.

č. p. 373

Dále, až za Zeleným náměstím ve starém domku měl pan Liška výrobu nejen leštěných dřevěných skládacích metrů, ale i jiných menších předmětů ze dřeva (pantografy) . Při tom byla i hospoda. Později byl vystaven dům (v r. 1924), kam byla přemístěna jak výroba metrů, tak i hostinec.

č. p. 388

č. p. 385

Poněkud výše nad Příhonem je poslední domek – Na Holubínku. Zde rodina Šonských pěstovala bource morušové pro spřádání hedvábí. Syn, pan Vlastimil Šonský, byl absolventem Šperkařské školy, kde později i vyučoval a spolupracoval na výbrusech kamenů pro kopii Svatováclavské koruny. Doma měl dobře vybavenou brusírnu kamenů a s kameny obchodoval.

V Trubách – hezký kousek za Příhonem byl kolář pan Jodas. Nejenže prováděl běžné kolářské práce, ale vrtal i dřevěné roury pro pumpy ke studním.

 Krátký pohled na současnost a poslední léta

Ve výčtu řemesel se již nevyskytují taková řemesla, která v historii byla v Rovensku provozována, jak je o nich zmínka v brožuře, vydané k výročí 625 let města. Tam se píše, že zde byl punčochář, hrnčíř, tkadlec, perníkář, provazník, mušketýr….

Ze soupisu možno usuzovat, že téměř v každém druhém domě byl buď obchodník a nebo řemeslník. Všichni se uživili, nikdo ovšem nezbohatl. Tolik živností sloužilo většímu počtu obyvatel, v roce l930 byl téměř dvojnásobný počet lidí v Rovensku než je dnes. Z vesnic se do města jezdilo nakupovat textil, železářské zboží a všechno to, co neměly v prodeji malé potravinářské obchůdky ve vesnici. Rovenští řemeslníci posloužili i různými opravami na příklad zámečníci, truhláři, krejčí.

Konec soukromého podnikání, živností a řemesel nastal v době po osvobození asi po roce l948, kdy došlo k socializaci a kolektivizaci podnikání. Všem živnostníkům byly odebrány živnostenské listy a provozovny byly začleněny buď do komunálních podniků a nebo do Jednoty a soukromým osobám byla tak znemožněna jejich samostatná činnost.

Škarohlídům a pesimistům se může zdát, že osud pro Rovensko stanovil velmi těžký úděl. V letech kolem r. l83O byla postavena státní silnice Jičín – Turnov a vyhnula se Rovensku, ač se dlouho jednalo o tom, aby byla vedena přes Rovensko. V roce 1849 se prospala šance, aby se Rovensko stalo okresním městem (*/) . Asi před 30 lety se jednalo o tom, zda má být z pískovny Hrdoňovice postavena pro transport písku lanová dráha a nebo železnice do Rovenska, nakonec byl realizován návrh jiný a postavena vlečka do Libuně. V poslední době byly vystavěny výrobní haly ve Hnanicích, Újezdě a Libuni a v Rovensku – nic, byly však vyvěšeny plakátky pro nábor pracovních sil pro tyto podniky. V roce 1853 mělo Rovensko 2O92 obyvatel, Semily 221O, (*/) v r. 1965 v Semilech 7445 a v Rovensku asi 1400 obyvatel. Jaká je to výhoda mít ve městě vodní energii a dobrého investora, který vystavěl v Semilech textilky. V posledních 5 letech byly v Rovensku zrušeny podniky, které se zdály být prosperující. Z Kupcova mlýna byla vystěhována Dioptra, letos podnik International Pneumatik, který si postavil halu v Lomnici n. P. Po nákladných přestavbách opustil svoje provozovny podnik SECO. Podnik Madop opustil prostory v obchodním středisku Rovenka a má prodejnu jen v menším rozměru v Revoluční ulici, ale má své prodejny v Turnově a v Jičíně. Obchodní středisko Jednoty je obsazeno jen v přízemí prodejnou potravin, prodejní plochy v poschodích jsou prázdné, nevyužité. Hotel Český ráj je již několik let uzavřen. Z města zmizely i menší prodejny – Dara, Znášík, Racek.

Optimista se může radovat z toho, že v našem městečku je přece jenom trochu života a podnikatelské aktivity. Je nutné vyzvednout firmu Ing. Jiřího Brožka KONVEX, zakázková výroba brýlových čoček, provoz COMPAKT – sítotisk, reklamní předměty, MLÉKÁRNU, která exportuje 80% výroby sýru balkánského typu na blízký východ, brusírnu šperkových i sbírkových kamenů pana Malého, jenž vystavuje svoje práce na Kosti (včetně brusičské stolice) a na Troskách, tiskárnu RovTisk pana Brunclíka, firmu Falco, která oživila opuštěné provozovny po firmě Seco. Brusičskou tradici nyní representují brusírny diamantů, na jedné straně náměstí brusírna pana Patočky na druhé straně brusírna pana J. Havelky. Zlaté a stříbrné šperky vyrábí Solidus, podnik pana M. Havelky. Z obchodů chci nejprve jmenovat snaživou drogerii paní Šichové, z hostinců alespoň Hostinec u Machtů na Týně. Zásobování potravinami zajišťuje Jednota v nákupním středisku Rovenka, v tradiční prodejně na Rohu pan Lamr a v Komenského ulici paní Zikmundová. Jistě je v Rovensku ještě celá řada dalších živností a řemesel, uvedl jsem jich jenom několik, abych ukázal, že podnikání a obchod dosud v našem městě žije. Je ovšem nutné rozšířit podnikatelskou činnost, zaměstnat v místě pracovníky, kteří léta dojíždějí za prací mimo domov. Dát naději těm rodinám, které zůstaly svému rodišti věrné, stavějí si zde nové domky a věří, že jednou najdou i zaměstnání v Rovensku.

Kéž by nějaký investor svojí aktivitou probudil naše městečko z polospánku a prospěl k rozvoji obce! Kdyby snad moje řádky četl kdokoliv, kdo má styky a možnosti, nechť je využije pro rozkvět Rovenska. Jde nám jen o to, aby naše rodné město zase vzkvétalo jako před sto lety.

Poznámka:

Údaje označené v textu (*/) jsem převzal z brožury vydané v roce 1996 k 625. výročí města pod titulem – Rovensko pod Troskami v minulosti a dnes.

Děkuji paní H. Vágenknechtové za kontrolu textu a doplnění čísel popisných, 
panu L. Brodskému za připomínky, opravy a doplňky.

Úřední název našeho města je Rovensko pod Troskami. 
Pro zjednodušení uvádím v textu zkrácený název Rovensko.