Nemocnice a já II

Pavla Tvrzníková

    
Minule jsem vyprávěla, proč se nemocnice nebojím. Dnes vám povím, koho jsem tam už potkala. Protože i známé a slavné osoby mají také děti, neteře, synovce a vnoučata, kteří také občas stůňou.

     Asi před čtyřmi roky jsem ležela v nemocnici s jednou dívkou a ta měla cukrovku. Přišla za ní její teta Dana Morávková. Všichni jsme si sedli do jídelny a celé odpoledne pokecali. Od té doby, když se dívám na televizi a občas zahlédnu známou tvář, říkám: „Hele, toho znám z Motola!“

     Pak jsem tu potkala ještě Dalibora Gondíka, Tomáše Krejčíře a Tomáše Matonohu nebo třeba profesora Pavla Pafku, lékaře, který jako jediný v ČR dělá transplantaci plic.

     Vloni nám paní doktorka pozvala Ali Amiriho. Moc toho nenamluvil, ale přinesl nám fotky a mohli jsme se s ním i vyfotit.

     Přímo na oddělení za námi přišli první Vyvolení. Vladka už jsem znala, protože  nám vydával obědy v motolské jídelně. Připadali mi všichni hrozně praštěný.

     Někdy se tu seznámím s někým, kdo není známý nebo slavný, ale je zajímavý. Jednou přišla za paní doktorkou její maminka, ředitelka gymnázia v Ostravě, paní magistra Jindra Ehlová. Paní doktorka neměla čas, a tak jsme spolu hrály slovní fotbal nebo „to mám taky.“ Pak jsme si vyprávěly o cestování. Dodnes mi posílá pohledy ze světa. Ten nejzajímavější byl z polárního kruhu.

     I o Vánocích se tu myslí na děti. Pražské děti vyrábějí drobné dárečky a ty se pak před Štědrým dnem rozdávají po nemocnicích. Před Vánocemi jsou i hezké koncerty, přímo tady v budově. Já jsem byla na koncertě Hany Křížkové a Karla Černocha.

     Tentokrát jsem tu potkala Terezu Brodskou s asi desetiletým synem. No a koho potkám příště? To je tajemství i pro mě.