Mé nejoblíbenější místo

Ester Kobrová

Můj pokoj? Dům, ve kterém bydlím? Město, ve kterém žiji? Ne, je jím jedno jediné malé místo, kam se chodí neustále každý den. Asi se budete divit, že je tak obyčejné a zároveň komické.

Na toto místo chodím pět dní v týdnu. To místo je zde, na naší rovenské škole, a pár lidí mi ho už chtělo zapsat jako trvalé bydliště, viz pan ředitel. Mohlo by to být jakékoliv místo ve škole – třída plná hnusně šprtající nálady, šatna s obnošenými botami, možná i sklep, i když tam skoro vůbec nebývám. Mohla by to být i tělocvična, ale jelikož tělocvik nemám moc v oblibě, tak asi ne. Kdybych navštěvovala více ředitelnu, určitě bych si vybrala ji, ale pan ředitel mě jaksi ještě pozváním do své kanceláře nepoctil.

Ale konečně už k tomu místu. Od šatny k němu vede dlouhá cesta, zato od třídy jen kousíček. Hned, jak nám skončí hodina, vstávám ze židle a už tu známou trasu šlapu k němu zase. Cestou slyším většinou kluky z devítky, kteří buď lítají po chodbách, nebo odstrkávají šesťáky s třídnicí, aby se jako první dostali na čaj a nemuseli v hodině zůstat o něco déle.

Už jsem skoro u místa. U naší ústředny. Na štítku u dveří je tučně černě  napsáno WC dívky. Prostě a nespisovně řečeno holčičáky, kam chodíme s holkami ze třídy každou přestávku. Jen co otevřu dveře, většinou co první slyším, jsou nadávky na učitele nebo učitelku, kteří nás měli před přestávkou a od kterých jsme dostaly velice nevyhovující známku z testu.

Někdy šlápnu do mokré kaluže – upozorňuji, že to není to, co si myslíte, ale obyčejná voda. Připomíná mi legrační tvary. Radši se ani neptám, jak se tam

taková kaluž mohla sama od sebe udělat. Ještě štěstí, že to nejpozději do začátku hodiny uschne.

Jen co otevřu dveře do malé místnosti, je všude cítit savo a dezinfekce, na což se také neustále a opakovaně nadává a stěžuje, i když jinak to nejde.

A je tam zima. Vždycky z toho mám husinu, jaká tam je kosa. Mohli by tam také přidat topení. V první místnosti je příjemně teplo, ale v té druhé místnosti hrůza, děs a běs. Taky mě teď napadlo, že bychom nemusely zavírat dveře z první místnosti do druhé. Teplo by pak bylo všude. To se ještě probere.

Většinou tam vidím samé znuděné, ospalé a skleslé tváře, které by daly nevím co za to, aby tam vůbec nemusely být a hezky si mohly doma ležet u kamen na vyhřátém gauči, nebo na kůži z ledního medvěda, jak to ukazují vždycky ve filmech.

Jsou však i případy, že se tam dělají různé blbosti a kraviny, které není nutné rozebírat. Taková malinká místnůstka přitahuje i drobné úrazy a modřiny. Člověk by ani neřekl, co se v místnosti před záchody dá dělat. Ale zmiňovat se o tom raději nebudu. Nutné je však podotknout, že zákaz kouření holky vzorně plní.

Ale teď už vážně. To malé místečko jedenkrát tři metry nejvíce přitahuje různé fámy a pomluvy. Jak říkám, nejčastěji se to týká učitelů, ale ne zas tak často, spíš jen tak, aby se neřeklo. Určitě nás občas slyší, jelikož mají hned vedle sborovnu.

To místo mám ráda. Je tam sranda s mými kamarádkami a ta zima se vždycky nějak překousne. A studená voda také. Na to, že teče teplá, jsem přišla teprve nedávno. Nejlepší pak jsou papírové ubrousky, které se většinou, jen co je utrhnete, samy v ruce rozpadnou.

Toto místo prostě patří k mému životu.